I buclatá a ježatá má právo být šťastná

Total
7
Shares

Naši se postarali, abych měla hezké dětství. Přitom neměli peněz nazbyt, ale i tak máma vařila jako bůh a v sobotu se chodilo na výlet.

Měla jsem mindráků, že bych s nimi mohla vydláždit Václavské náměstí, a ještě by dost zbylo i na Ovocný trh. Byla jsem malá, buclatá, s ježatými, nepoddajnými vlasy. Katastrofální vizáž jsem zdědila po rodičích – při vší úctě k nim. Jenže oni se tím na rozdíl ode mne netrápili. Co mně paměť sahá, bývali vyrovnaní, laskaví a veselí.

Dívali se na svět s vrozeným optimismem, což mi bohužel nebylo dopřáno. Svorně se postarali o to, abych měla hezké dětství. Přitom byli chudí, peněz se v naší rodině vyskytovalo asi tak jako šafránu, zlatá měli moji rodiče leda tak srdce. Jako malé holčičce mi to bohatě stačilo. Každou sobotu jsme jezdívali na výlet.

Táta vzal veliký batoh, tam nastrkal chleby s máslem, vejce natvrdo, termosku s čajem, a vyrazili jsme z paneláku za hranice všedních dnů. Někdy vlakem, většinou pěšky. Svačilo se v lese na pařezu. Sbírali jsme houby, lesní jahody, maliny a borůvky, lezli jsme na posedy a tátovým prastarým dalekohledem koukali, co se děje na lesních mýtinkách.

Když bylo hezky, přespali jsme pod širákem a ráno se myli v potůčcích v roklích pod vysokými borovicemi. Před spaním mi táta vyprávěl pohádky anebo mravoučné příběhy. Byl výborný vypravěč. Neměli jsme ani auto, ani televizi. Byl to ráj.

Kdybych zhubla

Asi i proto jsem se domnívala, že i nadále to bude takhle hezké, takhle čítankové, ale nebylo. Dojemnou bezstarostnost jsem poztrácela někde tam na lesních cestičkách, už se ke mně nikdy nevrátila. Škoda, že jsem nezdědila po rodičích ten jejich pozitivní přístup k životu. Pokaždé když jsem začala nad něčím slzet, táta mě okřikl: „Ale kuš! Je to tak, jak to je, a basta.“

U nás doma se všeobecně málo brečelo a hodně smálo. Táta byl srandista a máma, ta se smála všemu. S léty hodně přibrala, tak už to prostě chodí – jak říkala, ale chraň bůh že by chodila na aerobik nebo jedla nízkotučné jogurty, zeleninu a zrní. Protože zrní, to se dávalo leda tak u babičky slepicím.

U nás přicházelo na stůl dost často maso, a když nebylo tak docela libové a plavalo v omastku, nikdo se nezlobil. Knedlíků snědla máma i pět nebo šest, někdy dojídala i po mně. „Jak k jídlu, tak k dílu,“ mínila.

„Přece nebudu týrat tělo odříkáním, proč taky? Kdybych zhubla, byla bych nervózní, to hubeňouři bejvaj. Chcete mít mámu navztekanou? Nechcete. Tak vidíte. Proto si ještě přidám.“

Dubový pařez

Bylo to moc prima a uteklo to moc rychle. Když zavřu oči, slyším mámu, jak mi s úsměvem říká: „Opravdu chceš ještě ten třetí krajíc? Budeš tlustá jako medvědice. Některým chlapům to vadí.“ Táta ihned oponoval, že jemu ne, objali se a dali si pusu. Nedělali z ničeho vědu, všemu se smáli a měli se rádi.

Pro dnešní dobu je tenhle recept nepoužitelný, protože je moc jednoduchý. Tehdy to šlo. No taky už je to hodně let. Ve škole se mi nelíbilo od prvního dne. Připadalo mi, že se na mě děti dívají spatra, že se v něčem podstatném liším, což vám kolektiv nikdy neodpustí.

Od začátku jsem pokulhávala v počtech a nejen v nich, taky v tělocviku jsem platila za dubový pařez. Ale pořád se to dalo vydržet, ač se zaťatými zuby. Někdy do té šesté nebo sedmé třídy se to dalo vydržet.

Pak přišel zlom v podobě nové, nápadně vyspělé spolužačky Ireny, jejíž rodina se do našeho města nově přistěhovala. Irena byla krásná, na tom se shodla nejen naše třída, ale celá škola. Kluci z ní byli paf. Prakticky ze dne na den se z ní stala první dáma třídy. Vodila si holky a kluky na nitce, jako by to byly loutky.

Její parta

Na mě shlížela s opovržením od první chvíle, co jsme se spatřily. Bylo nad slunce jasné, že nebudu patřit do její party, nebyla jsem na to dost hezká a dost nóbl oblečená. A kdo nepatřil do Ireniny party, jako by vůbec nebyl. Stal se ze mě vzduch, stojatá voda, slečna Zbytečná.

Ta hrstka holek, s níž jsem doposud sedávala v jídelně nad šiškami s mákem anebo chodila ze školy, se ode mě odtáhla. Vytušily, že by se bohyni Ireně nelíbilo, kdyby se, byť třeba jen občas, nechaly vidět s malou, buclatou, ježatou, která upadla v nemilost, protože je ošklivé, špatně oblečené káčátko naprosto bez vyhlídek na eventuální proměnu v labuť.

„A co je, prosím tě, tak špatného na tvých kalhotách?“ divila se máma, když jsem jako hromádka neštěstí zírala na rezaté manšestráky a nechtělo se mi do nich vklouznout, ač jsem je v časech „před Irenou“ nosila skoro každý den. Naši nechápali, co se mi ve škole děje. Vůbec tomu nerozuměli, vyrůstali v jiné době, kdy lidi nějak víc drželi spolu. Ani jeden, ani druhý o šikaně nikdy neslyšel.

Máma vyprávěla o vesnické škole, kam chodila, hotové dojemné romány, táta občas kontroval historkou, že se kdysi popral s nějakým křiklounem – a když jemu i protivníkovi crčela z nosu červená, vběhl do šatny, kde se půtka odehrávala, učitel, odtrhl je a přiměl, aby si podali ruce a slíbili přátelství na věky věků.

A světe, zboř se, ti dva rváči se skutečně spřátelili tak, že si na školních srazech pokaždé padli do náruče. Prostě staré dobré časy. Zato mně se chodit do školy nechtělo. Proč taky?

Jako po pratetě

Do třídy jsem vcházela se sklopenou hlavou, ze zadních lavic, kde to opanovala Irena, se hned ozval smích. „No jasně, zvonáče po pratetě,“ komentoval hlouček dívek moje nové kalhoty z textilu na náměstí. Kdepak, nestačilo, že jsem odložila oranžové manšestráky. Jim jsem se nezavděčila nikdy ničím. Holky se zle smály, kluci po mně šlehli soucitným pohledem.

Padej do školy

Ráno jsem odmítala vstávat, začala jsem si vymýšlet, že mě bolí břicho, že mám určitě teplotu, že jsem příšerně nachlazená. „Simuluješ,“ oznámila mi pokaždé máma. „Píšete písemku z matiky, co? Kdepak, padej do školy. Překážky jsou od toho, aby se překonávaly.“

Naši nic nepochopili. S lidmi vycházeli výborně, táta byl ve fabrice oblíbený, mámu, která prodávala v lahůdkách, zákazníci i kolegyně milovali. Oba se do práce upřímně těšili. Neznali nezasloužené zlo, jež se vznášelo nade mnou. Neprožili úzkost, kterou cítíte, když vás třída odmítne a tropí si z vás posměšky.

Sázeli se, co budu mít ráno na sobě. Přezdívali mi Hastroš. Posílali mi během vyučování zmuchlaná psaníčka, když jsem je rozbalila, přečetla jsem si, že si mě nikdo nikdy nevezme za ženu, protože vypadám hrozně. Jednou tenhle dopis zabavila ruštinářka, přečetla si ho a pousmála se. Pravila: „Tohle si posílejte o přestávce. Teď máme ruštinu.“

Kde se scházíte?

Dva roky takového života dají zabrat. V devítce, kde už holky nemluvily o ničem jinem než o klucích – kdo koho pozval na rande a kdo komu dal pusu, jsem si ze zoufalství vymyslela nápadníka. Dala jsem mu i jméno. Miloš. Byl z intru ze sousedního města, znali jsme se z chaty – kterou jsme nikdy neměli, ale to nevadilo.

Svěřila jsem se Míše z našeho baráku, když jsme se sešly cestou do školy. Míša to spolehlivě poslala dál. Vlastně nevím, proč jsem to udělala. Asi ze zoufalé touhy po uznání, kterého se mi tolik nedostávalo. Druhý den ráno se Irena houpavým krokem šerifa dostavila k mé lavici, první v řadě uprostřed.

„Fakt si myslíš, že ti to věříme?“ houkla. Pokrčila jsem rameny. Ostře se zasmála a zasyčela: „A kde se scházíte? Ať si toho tvýho Miloše můžem prohlídnout.“ S tím jsem nepočítala, nepromyslela jsem to do důsledků. „V parku,“ pípla jsem.

Lež jako věž

Den nato jsem šla poprvé v životě za školu. Až zjistí, že ta věc s Milošem je lež jako věž, dají mi to pěkně sežrat. Seděla jsem v parku pod javorem, vítr mi nosil do náruče hezky vykrojené, barevné listy. Utírala jsem si slzy. Najednou se proti mně vynořila Irena. Trhla jsem sebou. „Žádnýho kluka nemáš,“ oznámila mi. „Nemám,“ hlesla jsem.

Koukaly jsme na sebe. I ona měla v očích slzy. „Buď ráda, není o co stát,“ řekla najednou. „Se mnou se teď ten grázl rozešel, nejradši bych ho…“ Unaveně si přisedla. Obě jsme brečely a zíraly do koruny javoru. Dopadlo to tak, že si i my dvě pokaždé na školním srazu padneme do náruče.

Milena (58), Šumperk

Také se vám může líbit