Chtěla jsem se stát mámou co nejdřív, a tak jsem se vdala brzy. Jenže Miloš, jak se ukázalo, byl zřejmě ten nejhorší manžel na světě.
Pocházím ze čtyř dětí, a i když bylo doma rušno, dětství to bylo moc hezké, plné lásky, legrace a báječných zážitků. Už v dospívání jsem byla přesvědčena, že moje budoucnost je jasně narýsovaná – vdám se a budu mít rodinu, stejně šťastnou, jako byla ta naše. Ale znáte to: Nejvíc se pánbůh směje, když plánujeme.
Chtěla jsem se vdát co nejdřív a stát se hodně mladou maminkou, protože jsem se děťátka nemohla dočkat. A to asi byla ta zásadní chyba. Povrchní známost z diskotéky jsem považovala za opravdovou lásku. Touha po dítěti mě vehnala do náruče bezcharakterního floutka. Jmenoval se Miloš, byl automechanik a děvčatům imponoval.
Nosíval koženou vestičku do pasu, rád se předváděl na motorce a okázale dával najevo, že neví, co s penězi. Na svůj věk jich měl vážně ažaž. Nebyl pro něj proto problém vzít okouzlenou dívku do nočního podniku, objednat večeři a šampaňské a při placení se blýsknout vysokým spropitným. Po třech měsících známosti jsem čekala miminko. Bylo mi bezmála osmnáct a cítila jsem se nekonečně šťastná.
Medvěd v pasti
S naivitou svého věku jsem očekávala, že Miloš bude také jásat. Místo toho se zatvářil jako medvěd v pasti a pronesl několik nepublikovatelných výrazů. Rozbrečela jsem se. Neutěšoval mě, ale začal aspoň mluvit o něco slušněji, i když věta: „To nám byl čert dlužnej,“ rovněž nebyla přesně to, co chtějí nastávající matky slyšet.
Konečný verdikt zněl: „Budu na to platit, ale s ničím víc nepočítej.“ Pak odkráčel do hospody a nechal mě stát v parku pod javorem se žloutnoucími a červenajícími listy. Domů jsem přišla plačky a se svým soužením se svěřila mámě.
„Tys tomu dala,“ spráskla ruce. „Dítě s klukem, kterého sotva znáš! Ale já to tak nenechám. Dám to do pořádku.“ Lidé se na našem sídlišti většinou znali, máma věděla, kde Miloš a jeho rodiče bydlí. Zašla si tam a promluvila jim do duše. S Milošovou mámou si skoro padly do náruče. Ta byla jediná, kdo skutečně jásal.
„Tak já budu babička,“ radovala se. „Už dlouho se na to těším.“ Miloš až v tomto okamžiku pochopil, že staré dobré časy jsou fuč. Obě matky se pevně semkly a jejich energii a temperamentu nebylo možné vzdorovat.
Byt v paneláku
Ty dvě všechno zorganizovaly. Uspořádaly veselku a dokonce nám sehnaly dvoupokojový byt v paneláku. Co by za to jiné dvojice daly! Přesto jsem byla nešťastná. Miloš se tvářil, jako by ho vedli na popravu. Brala jsem si kluka, který mě nechtěl. „A co když řeknu ne?“ řval přede mnou na svou mámu.
Ta se pokřižovala a chytila za srdce, jako by cítila brzký infarkt. „A co by tomu řekli lidi?“ ječela. „No tak tě vydědím, ty lotře.“ Svatba byla utrpení. Byla jsem v pátém měsíci, neslušelo mi to, nebylo mi dobře a měla jsem oči červené jako králík.
Miloš se na radnici dostavil o deset minut později, většina hostů se domnívala, že nepřijde vůbec. Byl opilý a na obleku, v němž se ženil už jeho táta a možná i děda, se skvěly fleky od bláta. Zřejmě několikrát upadl, když se neochotně vlekl podzimním městem na úřad.
Brzy přijde
Naše manželství bylo předem odsouzeno ke krachu. Jedna věc mě ale udivila. Pro Miloše jsem od začátku byla jen nudná ženská, která mu zničila život, ale k dceři si kupodivu vztah našel. Ne hned. Když byla maličká, vrčel, že holčičky patří mámě a ať mu dám pokoj, ale jakmile začala chodit a mluvit, stali se z nich kamarádi.
Nic na světě mě nemohlo překvapit víc. Po několika letech společného života mi můj muž připadal jako bezcitný a bezcharakterní chlap, ale dceru zbožňoval. A Lucie k němu vzhlížela, jako by to byl bůh nebo aspoň král. Byli nerozluční.
„Kde je tatínek?“ ptávala se vylekaně, když měl Miloš zrovna toulavé období, kdy buďto seděl v hospodě, anebo pobýval u příležitostné milenky. Jenže vysvětlujte to těm nevinným čekankovým očím malé holčičky. „Zdržel se v práci, zlatíčko,“ odpovídala jsem trpělivě. „Jistě brzy přijde.“
Třináct let
Vydržela jsem to třináct let, ale jen kvůli Lucii. Jakživa jsem v její přítomnosti neřekla proti otci křivé slovo. Jeho zálety či toulky po nálevnách jsem nazývala služebními cestami anebo prací dlouho do noci. Pokud na mě doma křičel, zavírala jsem dveře, aby to nebylo do dětského pokoje slyšet.
Když se dcera radovala, že má skvělého tátu, a pěla na něj ódy, mlčky jsem přikyvovala. To všechno se obrátilo proti mně. Konečně, po mnoha letech, jsem našla Ladislava, hodného člověka, laskavého a chápavého, s nímž byla radost žít.
Miloš s rozvodem souhlasil, doslova řekl, že je rád, že už nebude muset koukat na ten můj „věčně nasupenej ksicht“. Ještě horší reakce přišla od Lucie. „Nenávidím tě!“ křičela. „Připravilas mě o tátu kvůli nějakému cizímu chlapovi! Zničilas mi život! Už nejsi moje máma!“
Nový partner, rodiče a další moji blízcí mě ujišťovali, že musím mít trpělivost, že je Lucie v telecích letech a brzo ji to přejde. Bohužel vše nasvědčovalo tomu, že opak je pravdou. Byla plná hořkosti a vzteku, a jako by se to den ode dne horšilo. Korunu tomu nasadila v den, kdy slavila osmnácté narozeniny.
Čekali jsme na ni doma s dortem, vínem a dárky. Když jsme se nedočkali, šla jsem do dětského pokoje, kde jsem si všimla obálky. Bylo v ní jen jedno jediné slovo: Sbohem. Odstěhovala se k tátovi. Nepomáhaly moje prosby, ujišťování, škemrání, zatvrdila se, byla jako kámen.
Když jsem na ni čekávala před domem, kde bydlela s Milošem a ženou, s níž zrovna žil – střídal je jako ponožky – vyplížila se zadním vchodem anebo prošla kolem mě, ale tak, jako bych byla vzduch.
Myslela jsem si, že horší už to být nemůže, jenomže to jsem se spletla. O její svatbě jsem se dozvěděla dodatečně. Málem jsem si vyplakala oči. Záhy se narodilo miminko, můj vnuk. Dozvěděla jsem se to od jiných, ne od ní.
Taková krutost
Snažila jsem se alespoň podívat se do kočárku, krátce po porodu jsem ji – jakoby náhodou – potkala na procházce v parku, ale odehnala mě. Kolemjdoucí nás udiveně pozorovali. Zhroutila jsem se na lavičku a plakala.
Nějaká babička, která to všechno pozorovala a správně pochopila, si ke mně přisedla, pohladila mě po hlavě a zašeptala: „Něco takového jsem v životě neviděla. Taková krutost!“ Každou noc jsem se bála usnout, protože ve snách jsem vídala ten výjev znovu a znovu.
Lucie mě prudce odstrčí od kočárku a křičí: „Táhni! Nejsem tvoje dcera a tohle není tvůj vnuk!“ Nebýt mého laskavého Ladislava a rodičů, asi bych zešílela. Byl to paradox. Proč se to muselo stát zrovna mně, která jsem tak milovala děti?
Některé moje vrstevnice byly v jednom kuse někde na cestách, anebo se bavily jinak, chodily na plesy, do divadel, ale mým smyslem života byla rodina – kterou jsem už neměla… Postupem času se stalo to, co se stát muselo. Pamatuji si jen málo, nebo skoro nic. Pospíchala jsem do práce, byl studený podzimní den, poprchávalo… a pak už nevím.
To je tvá babička
Probudila jsem se v nemocnici. Mluvili o kolapsu a také že mě čeká spousta testů. Bylo mi fuk, co se mnou bude. Dělalo mi potíže i chodit, zázrak, že jsem dokulhala z postele na chodbu, bylo to obtížnější než cesta kolem světa.
Sedávala jsem v nehostinné nemocniční hale, oknem bez záclon zírala do parku na holé větve stromů a necítila nic než beznaděj. A když jsem takhle jednou zvedla oči, v mém zorném poli se objevil asi tříletý chlapeček. V ručičce držel červenou růži. Kdo je asi ta šťastná, kterou přišel navštívit – běželo mi hlavou.
Chvíli jen tak pobíhal, pak se zastavil u mě a tázavě na mě pohlédl. Za ním stála mladá žena, v očích se jí leskly slzy. Jako by do mě uhodil blesk. Teprve teď jsem pochopila, kdo je ta šťastná, kterou přišel navštívit. Nedokázala jsem promluvit. „Tak tohle je tvoje babička,“ řekla Lucie. Dítě mi podalo růži a tenkým hláskem zašeptalo: „Babi…“
Lenka (63), Sokolov
