Ve snaze udělat radost rodičům jsem si zkazila celý život. Teď jsem zůstala sama bez rodičů a ještě mám na krku dluh.
Protože jsem své rodiče vždy respektovala, šla jsem na jejich přání studovat práva. Už si ani nevzpomínám, zda se z toho časem stal i můj sen, nebo jsem je jen chtěla potěšit. Nastoupila jsem tenkrát na jednu ze čtyř právnických fakult u nás a rodiče se tím chlubili po celé vesnici.
Jenže mně rychle došlo, že to nezvládnu. Neuměla jsem to, nešlo mi to. Prostředí paragrafů mi bylo hodně vzdálené.
Vyhodili mě
Ve druhém ročníku jsem už zkoušky nezvládla, a tak mě vyhodili. Kdybych se urputně nesnažila vydržet, bývali by mě vylili mnohem dřív. Neměla jsem to správné uvažování, které bylo pro studium práv potřeba. Jelikož se moji rodiče nechtěli svého snu o dceři právničce vzdát, rozhodla jsem se, že to zkusím vyřešit jinak.
Dala jsem si přihlášku na soukromou školu, kde se vyučovaly právní obory. Po absolvování takové školy sice nemůžete být advokátem, ale firemní právník z vás bude vcelku bez problému. Stojí to však peníze, a ne zrovna málo. Máma byla pomocná kuchařka v restauraci a táta kurýr. Peníze jsme neměli.
Platila jsem si školu na dluh
Jelikož jsem si už tenkrát něco málo vydělávala, v bance mi dali půjčku. Zaplatila jsem školné, dodělala bakaláře a pak i magistra. Půjčila jsem si potom ještě jednou a dodělala si vysněný titul LLM, který byl ještě něčím navíc.
Rodiče byli pyšní a já spokojená, že mají radost. Nastoupila jsem hned po státnicích do nové práce. Rychle se ovšem ukázalo, že mi to vážně nejde. Nezvládala jsem práci, kterou jsem ale potřebovala, protože byla dobře placená. Nechtěl jsem o ni přijít, ale na druhou stranu jsem se bála každého dne.
Vydržela jsem to půl roku. Pak jsem to přece jenom vzdala. „Danuško, jste prima a pracovitá ženská, třeba vám to jinde bude vyhovovat lépe,“ řekl tenkrát s úlevou můj šéf. Byla to nakonec i úleva pro mě.
Jsem bez rodičů i bez peněz
Nakonec jsem si našla práci jako koordinátor letních táborů. Sice vydělávám mnohem méně než jako právnička, ale to mi nevadí. Jen mě ničí půjčka, kterou i po mnoha letech splácím. Nepořídila jsem si proto ani rodinu. Navíc ti, pro které jsem celé martyrium podstoupila, se ode mne odvrátili.
Jsem pro ně jen zklamání a ostuda. Už se nemohou chlubit, že mají doma právničku, a tak se téměř nevídáme. O mojí půjčce a snaze zavděčit se jim, nemají ani páru. Já lituji, že jsem v sobě dávno nenašla sílu vysvětlit jim, že jestli se jim líbí práva, mohli je studovat sami. Že to není můj sen, ale jejich. A mě stál v životě příliš.
Dana P. (48), Třebíč
