Chtěla jsem se stát mámou co nejdřív, a tak jsem se vdala brzy. Jenže Miloš, jak se ukázalo, byl zřejmě ten nejhorší manžel na světě. Pocházím ze čtyř dětí, a i když bylo doma rušno, dětství to bylo moc hezké, plné lásky, legrace a báječných zážitků. Už v dospívání jsem byla přesvědčena, že moje budoucnost je jasně narýsovaná – vdám se a budu mít rodinu, stejně šťastnou, jako byla ta naše. Ale

Stalo se to všechno hlavně kvůli mně. A já teď s tím pocitem viny těžko žiju. Bojím se, co bude dál, až se setkáme. Možná mi také půjde o život. Už podruhé čtu Rudův dopis a nevím, mám mít radost, nebo se začít bát? Píše v něm, že jeho žádosti bylo vyhověno a za čtrnáct dní jde domů. Po čtyřech letech. Neumím si to vůbec představit. A také se bojím, že se mi Ruda bude chtít pomstít. Vždyť to kv

Takovou bezmoc jsem ještě nikdy v životě nezažila, ale bránit jsem se neměla jak. Přišla jsem o všechno, i o svůj nezdolný optimismus. Sestřička mi přinesla léky a spiklenecky se usmívá. Z podpaží vytahuje moje dva oblíbené časopisy. „Drahuško, to je pro vás. Nechala jsem vám tentokrát i křížovky.“ Je vážně skvělá! Vždy si ty časopisy kupuje, a když je přečte, dá je mně. I když o tom spolu neml

Známe se od první třídy. Celý život jsme byly v kontaktu. Teď se ale Bohunka chová moc divně. Opět mi vytípla telefon. Už potřetí. Alespoň ale vím, že žije. Když jsem u ní totiž zvonila a ťukala na dveře, vůbec se neozývala. Měla jsem vážně hrozný strach, že se s ní něco stalo. Jenže starat se o Bohunku není jen tak. Strašně se totiž v poslední době změnila. Stáhla se do sebe, téměř vůbec s 

Nikdy bych nevěřila, jak moderní technika dokáže narušit mezilidské vztahy. Jak jí snadno může podlehnout i zkušený a inteligentní člověk. Po rozvodu mi chvíli trvalo, než jsem si našla přítele. Ale povedlo se a já měla konečně zase radost ze života. Byla jsem šťastná Karel je hodný člověk a zpočátku jsme si spolu užili i hodně legrace. Chodili jsme na dlouhé výlety, do kina, na koncerty,

Naši se postarali, abych měla hezké dětství. Přitom neměli peněz nazbyt, ale i tak máma vařila jako bůh a v sobotu se chodilo na výlet. Měla jsem mindráků, že bych s nimi mohla vydláždit Václavské náměstí, a ještě by dost zbylo i na Ovocný trh. Byla jsem malá, buclatá, s ježatými, nepoddajnými vlasy. Katastrofální vizáž jsem zdědila po rodičích – při vší úctě k nim. Jenže oni se tím na rozdíl o

Ve snaze udělat radost rodičům jsem si zkazila celý život. Teď jsem zůstala sama bez rodičů a ještě mám na krku dluh. Protože jsem své rodiče vždy respektovala, šla jsem na jejich přání studovat práva. Už si ani nevzpomínám, zda se z toho časem stal i můj sen, nebo jsem je jen chtěla potěšit. Nastoupila jsem tenkrát na jednu ze čtyř právnických fakult u nás a rodiče se tím chlubili po celé vesn

Naše rodina patří k těm, které pandemie koronaviru velmi poznamenala. Manžel přišel o práci a skončil na antidepresivech. O rodinu se musím starat a vydělávat jen já. Honzu jsem si brala před šestadvaceti lety. Bylo mi sedmadvacet a byla to veliká láska. Peněz jsme moc neměli, ale milovali jsme se a to nám vše vynahrazovalo. Brzy po sobě se nám narodili dva synové, starší Honzík a mladší Zdeněk

Strach ze samoty a touha po blízkosti nás někdy vžene do náruče pěkného darebáka, který vám převrátí celý život. To je i můj případ. V dávala jsem se hodně brzy, hned po maturitě. Byla to moje školní láska. Oba jsme byli stejně mladí a stejně nezkušení. Mysleli jsme si, že ke šťastnému manželství stačí, že jsme dobří kámoši. Ale ono to nefungovalo. Byla to láska, ale… Rozvedli jsme se a j

Jak dovede být člověk krutý, to se rozumem vážně nedá pochopit. Myslela jsem, že tu hrůzu nepřežiju. Ani já, ani Zoro. Můj milovaný pejsek mi leží u nohou a upřeně na mě hledí. Už je z nejhoršího venku, ale ještě pořád ho bolí pravá přední tlapka. Ze všeho nejhůř je na tom ale jeho psychika. Dříve kamarádský, přátelský pejsek je dnes ustrašený uzlíček nervů, který se začne celý klepat, jen se k