Dostala jsem se až na samé dno. Byli jsme finančně totálně v krizi. Pochopila jsem, že je matka ochotna pro děti udělat cokoli. I krást. Když se mi narodila Janička, můj celý příjem byla mateřská, která tehdy činila asi tři tisíce korun. Bydlet jsme mohly naštěstí u mamky, jenže ta pracovala jako knihovnice a příjem jí stačil na pokrytí bydlení a jídla. Táta už nežil a otec mé dcery se k dítěti

Můj manžel Standa byl pracovně často pryč a já zůstávala s dětmi sama. Nevadilo mi to, měla jsem pořád co dělat , zvlášť když jsem pak po mateřské nastoupila do práce i já. Na rodičovské dovolené jsem byla osm let, máme tři děti, dvě dcery a jednoho syna. Standa měl dobrou práci, v pohodě nás všechny uživil, jeho profese ale vyžadovala časté cesty do zahraničí. Nejdřív mi bývalo dost smutno, al

Celé město se veselilo, vítalo nový rok, ale mně do skoku nebylo. Připadala jsem si osamělá. A to mě přimělo vzpomínat. Byla jsem na světě sama. Teď už ano. Koukala jsem se z balkonu, jak rachejtle s ohlušujícím rámusem rozsvěcejí oblohu, kouřila asi pětadvacátou cigaretu a cítila hořký smutek. Ale ano, mohla jsem slavit poslední den roku s lidmi z domu anebo s přáteli z dětství, ale nechtěl

Vždy jsem milovala adventní období plné mihotavého světla svíček, vůně jehličí a vánočního cukroví. Pak jsem Vánoce škrtla. Mohl za to jeden otřesný zážitek. Jsme s manželem na obvyklé večerní pocházce. Jdeme zasněženou ulicí. Je docela zima, ale našemu Rexovi to vůbec nevadí. Vesele poskakuje v čerstvě napadaném sněhu a na rozdíl od nás mu je úplně jedno, že je dnes Štědrý den. Do ulice zář

Tak ošklivé zvíře jsme do té doby neviděli, manžel ho ale musel mít. Nevím, proč mu říkali Julinka, když to byl ON a zlomyslný raťafák k tomu! Stalo se to před dvaceti lety, když jsem došla k názoru, že si vezmeme z útulku pejska. Manželovi se ten nápad nelíbil, nakonec ale rezignoval. V útulku bylo psů požehnaně, vrtěli ocásky a předváděli, jak moc jsou milí. Jen jeden ne. Seděl zády a zary

Kde jen jsou ty krásné časy, kdy jsem byla bezstarostná? Jako třeba tehdy na konci roku, když jsem jela za Kamilem do Bezcestí… Neptejte se, kolik je to let, do tolika ani neumím počítat. Byla jsem bezstarostná – ano, tak dávno to je. Autobus, dnes je mi divné, že zajížděl do takové pustiny, mě vyplivl ve stanici Bezcestí. Příhodný název pro samotu. Větve stromů tížil sníh, nebe bylo ocelově

Vyrůstala jsem v domě jen s babičkou a matkou, která mě vychovávala sama. S muži to v životě neměla jednoduché, můj otec nás opustil, když mi byly tři roky, vlastně si ho ani nepamatuji. Dětství jsem trávila v prostředí, kde byli muži považováni za méněcenné, nespolehlivé a v podstatě zbytečné tvory. I babičku totiž kdysi manžel opustil, když byla matka ještě malá, takže se historie pak opakova

Když jsem se zamilovala do Honzy, o deset let mladšího muže, ani mě nenapadlo, jak nejistá budoucnost mě čeká. Brala jsem to jako flirt, který ale přerostl v lásku. Fakt, že mám o tolik let mladšího chlapa, mě vůbec netrápil. Naopak, bylo to moc fajn. Nejenže jsem si ještě s nikým tak nerozuměla, ale ženská prostě vedle mladšího chlapa mládne, a navíc si užívá i v posteli. Rozhodla jsem se s

Když se láska promění v nenávist, je to naprosto zničující. A to nejen prakticky, ale i psychicky. A člověk je bezradný. Ještě že jsem poznala Emila. Je to tedy na první pohled dost otřesný týpek. Ještě před nedávnem bych si ho ani nevšimla, a možná bych se od něho dokonce s odporem odvrátila. Teď už vím, že lidi není dobré posuzovat podle vzhledu, jejich oblečení a společenského chování. Vždyť

Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když mi dcera volala, co se stalo. Dodnes mám z toho děsivé sny. A dcera, ta už se z toho nikdy nevzpamatovala. Dnes by byl z Jindry dospělý chlap. Oslavu jeho plnoletosti jsem si dokázala představit do nejmenších detailů. Celá naše rodina u jednoho velkého stolu. Můj manžel, já, dcera se svým mužem, vnučka, možná už s partnerem a nějakým mým pravnoučetem, a sam