Dlouho mi trvalo, než jsem v sobě našla sílu pro zásadní rozhodnutí. Jenže pak zasáhl nemilosrdně osud a já žiju dál, jak jsem nikdy nechtěla.
Pan doktor se na mě udiveně kouká. „A ty modřiny, co máte na zádech, to jste si udělala tím pádem?“ Vidím na něm, že mi absolutně nevěří. Jak by také mohl! Vždyť to zápěstí jsem si přece zlomila při pádu dopředu a ne na záda. Podobnou situaci jsme ale řešili už mnohokrát.
A hodný pan doktor i tentokrát ví, že jsem neupadla na záda ani že jsem neupadla sama od sebe. Všechno tohle jsem už řešila nejen s ním, ale i s dcerou, která mě sem po každém mém „úrazu“ přivezla. Příčinou všeho bylo totiž docela něco jiného než moje neohrabanost.
Láďa byl ten nejlepší
Když jsem poznala svého muže, byl aktivní sportovec. Hrál závodně hokej. Měl krásné svalnaté vypracované tělo a všechny ženský po něm úplně šílely. Když vjel na led, byl nepřehlédnutelný, byl prostě nejlepší. I já do něj samozřejmě byla celá blázen a nevynechala jsem snad žádný jeho zápas, který hrál v našem městě.
Potkali jsme se po jednom zápase, kdy zase exceloval a střelil dva góly. Holky se na něj věšely a já stála kousek stranou. Naše pohledy se střetly, on rozhrnul ten hrozen obdivovatelek kolem sebe a vykročil ke mně.
Byla to vážně velká láska
Beze slova mě chytil za ruku a šli jsme oba pryč. Teprve v bezpečné vzdálenosti od šílených fanynek se zastavil a zeptal se, jak se jmenuju. Okamžitě jsem se strašně zamilovala a vypadalo to, že Láďovi nejsem lhostejná.
Vybral si ze všech právě mě
Začali jsme spolu chodit. Bylo to jako nejkrásnější sen, kterému se nechtělo vůbec uvěřit. Ze všech svých obdivovatelek si vybral zrovna mě. A nešlo jen o chvilkovou záležitost. Musím říct, že i on mě ze začátku také doopravdy miloval. Chodili jsme spolu a zůstali jsme spolu nadobro.
Šťastné roky rychle utekly
Láďa byl na vrcholu své sportovní kariéry, svatba se nám vydařila a narodila se nám dcera Šárka. Co víc si přát? Sice ještě před svatbou jsem si všimla, že je Láďa tak trochu vztekloun. Dokázal se vztekat a poprat nejen na ledě. Ale i v běžném životě často vylítl jako čertík z krabičky. Ale nepřikládala jsem tomu velký význam.
Říkala jsem si, že to k takovému pořádnému chlapovi patří. I když už tehdy, v době největší zamilovanosti, mě párkrát dost hrubě okřikl. Ale viděno růžovými brýlemi vlastně o nic nešlo. Bohužel jsem byla vážně zaslepená láskou. Dnes už vím, že by člověk přece jen měl mít své city trochu pod kontrolou.
Světská sláva, polní tráva
Když byl naší dceři rok, začaly se objevovat první větší potíže. Láďa už tak často na zápasech neperlil, trenéři i místní tisk ho začali pomalu, ale jistě pohřbívat a mluvit o hokejovém důchodu. Manžel to nesl pochopitelně velice těžce a já to naprosto chápala.
Byl hodně nervózní a své nálady moc nezvládal.To, že mi doma sem tam od něj přilétla i nějaká ta facka, jsem ale přesto omlouvala tím, že je nešťastný. Jenže násilí se neustále stupňovalo
úměrně s tím, jak se Láďovi přestávalo dařit.
Začal si na mně prostě vybíjet vztek. Přitom mě trestal za úplné hlouposti. Za málo osolenou polévku, za studenou kávu, za špinavé umyvadlo i za to, že jsem projevila svůj názor, který byl odlišný od jeho.
Vztek si vždy vybíjel na mně
Moje „úrazy“ byly stále horší a horší. Láďa v návalu vzteku neovládal své údery. A jako u zdatného sportovce měly opravdu devastující sílu. Už při obyčejné facce jsem upadla na zem, což manžela ještě víc rozčílilo. A pak už přicházely rána za ranou. Většinu jsem to přežila jen s bolavým tělem a pár podlitinami. Někdy se ale také zlomila nějaká ta kost.
Konečně si to přiznej!
Konečně jsem si začala uvědomovat, že jsem týraná žena, že se manžela bojím a že už ho nemám vůbec ráda. I moje téměř dospělá dcera mi řekla, ať od táty odejdu dřív, než mě zabije. Občas se k naší bitce připletla a snažila se mě chránit. Ale už s námi nebydlela. A před ní se manžel ještě dokázal krotit. Musela jsem si přiznat, že má pravdu, a rozhodla jsem se, že od Ládi odejdu.
Nečekaný zvrat
Než jsem ale manželovi vůbec mohla říct, že se s ním chci rozvést, nastal v našem životě velký zvrat. Manžel už v té době aktivně hokej nehrál a byl trenérem starších žáků. Jenže občas si s kamarády hokej chodil zahrát.
Když mi ten den volali, že ho museli odvézt do nemocnice, protože při zápase měl úraz, zprvu mě to nechalo celkem v klidu. Těch úrazů, natažených svalů a vyražených zubů jsem si za ta léta s hokejistou užila víc než dost.
Musím to vydržet
Jenže tentokrát to nedopadlo dobře. Manžel skončil na vozíku a mně na krku. Přece jsem mu v té chvíli nemohla dát podepsat rozvodové papíry! I když jsem ho nemilovala, i když byl na mě zlý.
Cítila jsem určitou zodpovědnost, morální povinnost. A s tím pocitem žiju dál svůj nepovedený život. Láďa se ani na vozíku nezměnil. I tak mi dokáže dát pěknou facku nebo mě mlátit holí, hodit po mně těžký popelník. Musím to ale vydržet.
Jiřina H. (59), severní Morava
