Bylo mi třicet, když se to stalo. Nechtěla jsem kazit vztahy, tak jsem nic neřekla. Nikomu. Dnes toho lituju. Mohla jsem možná zabránit neštěstí. Jen jsem skončila učňák, musela jsem se vdávat. Vzala jsem si Lojzu z naší vesnice, a rodina mi říkala, jak můžu být ráda, že mě někdo chce. Krátce za sebou se mi narodily tři děti. A když mi bylo třicet, už jsem zase vypadala docela k světu. Zhubla j

Padesát let jsem tam nebyla. Půl století jsem si slibovala, že jednou půjdu. A když konečně přišel čas, bylo už pozdě. Najednou jsem cítila, že pokud teď nevyrazím, už se tam nikdy nepodívám. Bylo mi skoro osmdesát, když jsem se vydala na cestu. Fyzicky jsem na tom byla dobře, ale psychika mne zlobila. Vlak mi tehdy připadal pomalejší než kdysi, možná jen já jsem byla netrpělivá. Seděla jsem u

Od rána to byl den blbec, ale pak se vše změnilo. Našla jsem svoji životní lásku a byla jsem alespoň několik týdnů opravdu šťastná. Moje velká láska začala kdysi v uplakaném a deštivém podzimním dni, kdy jsem měla už od rána špatnou náladu. Ta se ještě znásobila v práci, protože jsem zapomněla na jeden důležitý úkol. Dostala jsem kázání od šéfové, a dokonce mi bylo naznačeno, že v případě opako

Tolik bolesti a neštěstí naši rodinu provází. Nakonec jedna z nich zasáhla i to nejcennější, co jsem v životě měla. Mého syna. Když si vybavím rodinné příběhy, které se předávaly z generace na generaci, jsou plné smutku. Jedna prababička si vzala život, další prarodiče zahynuli při vážné autonehodě. Moje babička zase zemřela poté, co spolykala velké množství prášků na spaní. Dlouho jsem si říka

Po rozvodu v pětapadesáti jsem byla přesvědčená, že už žádný nový vztah nepřijde. Ale objevil se úžasný muž. Jenže já mu nyní mohu být přítěží. Dlouho jsem žila sama a postupně se smiřovala s tím, že už to tak zůstane. Nakonec se ale ukázalo, že život může překvapit i později. Jenže teď stojím před těžkým rozhodnutím. Mám svému partnerovi říct pravdu? Pravdu o nemoci, kterou lékaři nedokážou vy

Bydlela jsem jen s babičkou v malém venkovském baráčku, slepice někdy zabloudily i do kuchyně. Ale bylo mi tam náhodou dobře. Je to už dávno. Naši utekli do Rakouska v pevném přesvědčení, že dítě, tedy mě, za nimi československé úřady urychleně pošlou. Nevím, kdo jim to nakukal, třeba se to někdy doopravdy stalo, ale v našem případě to takhle nefungovalo. Zůstala jsem v Čechách, na krku babičce

Nikdy bych si nemyslela, že skončím v domově důchodců. Ale stalo se to, a co bylo nejhorší, to byl fakt, že jsem tam narazila na někoho hodně zlého. Když jsem si podruhé zlomila nohu, která se ne a ne dát do pořádku, uznala jsem porážku. Sama to už nezvládám. Syn měl starosti se svou firmou, dcera léta žila s rodinou v Německu a já už nebyla schopná si sama dojít ani pro rohlíky. Domov důchodců

Když mi dcera Tereza oznámila, že má práci, byly jsme obě nadšené. Netušily jsme, jak jí to zničí život. Vždycky jsem ji vedla k tomu, aby si věřila a šla si za svým. Věřila jsem sama, že je dost schopná na to, aby si vybudovala pevné místo ve světě. Nikdy by mě nenapadlo, že se nechá zatáhnout do něčeho, co ji bude pomalu stahovat ke dnu. Moje dcera byla rozvážná, slušná, až příliš důvěřivá

Když jsem odemykala dveře té vilky, měla jsem v očích slzy štěstí. Vybudovala jsem si sen. A o ten mě připravila kamarádka. Roky jsem pracovala jako učitelka v mateřské škole a tajně si kreslila plány na místo, kde budou děti vyrůstat s respektem, laskavostí a radostí. Chtěla jsem školku, kde se nebude křičet. Kde budou barvy, hudba a zahrada plná bylinek. Prodala jsem auto, vzala si půjčku

Potkala jsem ji, když jsem hledala pomoc k nemocné matce, o kterou jsem se starala. V té chvíli mi přišla jako zázrak seslaný z nebe… Přišlo to nečekaně. Moji maminku před lety ranila mrtvice. Z ničeho nic. Tahle žena plná elánu a chuti do života se přímo před našimi zraky sesunula k zemi. Byli jsme právě u ní na nedělním obědě a ona se nám chystala servírovat svoji vynikající pověstnou svíčkov