Poslední měsíce jsem byla často unavená. Lékaři mluví opatrně, ale člověk pozná, když se něco v životě pomalu uzavírá.
A tak jsem začala myslet na místa, která ve mně zůstala celý život. Na věci, které člověk nosí hluboko v sobě, i když o nich desítky let nemluví. Jedním z těch míst byla stará roubenka v Českém ráji.
Když jsem byla malá, jezdili jsme tam s rodiči skoro každé léto. Patřila paní Anně, drobné ženě s laskavýma očima a zástěrou, která vždy voněla po koláči s drobenkou. Dodnes si pamatuji vrzání podlah, modré okenice a muškáty v oknech.
Před domem stála stará lavička, na které táta večer sedával a kouřil, zatímco maminka s paní Annou vařily v kuchyni povidlové knedlíky. Ten dům byl pro mě symbolem bezpečí. Dětství. Času, kdy byli všichni ještě naživu a svět se zdál jednoduchý.
Touha vidět to ještě jednou
Nedávno jsem si uvědomila, že na tu roubenku myslím stále častěji. Jako kdyby mě něco táhlo zpátky. Možná jsem se chtěla ještě jednou dotknout minulosti, než bude pozdě úplně na všechno. Dcera mě přemlouvala, ať nikam nejezdím.
Kvůli zdraví, únavě i bolesti zad. Jenže já cítila, že tam musím. Aspoň jednou. Aspoň naposledy. Celou cestu autem jsem hleděla z okna a připadala si znovu jako malá holka.
Poznávala jsem zatáčky, lesy i silnici, po které jsme kdysi jezdili starou škodovkou. Srdce mi bušilo zvláštním neklidem i radostí zároveň. Měla jsem strach z toho, co najdu. Ale nikdy by mě nenapadlo, že nenajdu vůbec nic.
Stála jsem tam chvíli bez hnutí a měla pocit, že se mi pod nohama propadla zem, po které jsme kdysi běhali. V tu chvíli jsem pochopila, že některá místa neumí čekat navždy, i když člověk celý život věří opaku.
Místo, které zmizelo
Když jsme zastavili, chvíli jsem jen mlčky seděla. Nevěřila jsem tomu, co vidím. Roubenka byla pryč. Místo ní tam ležela hromada hlíny, rozbitých trámů a zbytků cihel. Vedle stál bagr a kus červenobílé pásky poletoval ve větru.
Chvíli jsem měla pocit, že jsme přijeli špatně. Že to není možné. Pak k nám přišel nějaký muž a úplně obyčejně řekl, že starý dům zbourali minulý týden. Prý byl ve špatném stavu a nový majitel tam postaví moderní chalupu. Jen minulý týden.
O pár dní jsem to nestihla. Seděla jsem v autě a cítila, jak se mi něco uvnitř hroutí spolu s těmi trámy. Nebrečela jsem hned. Jen jsem se dívala na prázdné místo, kde kdysi bývalo moje dětství.
Konec, který bolí
Najednou mi došlo, že člověk celý život věří, že některá místa budou existovat navždy. Že tam budou čekat, až se jednou vrátíme. Jenže nečeká nic. Paní Anna dávno zemřela. Rodiče také. A teď zmizel i ten dům.
Poslední skutečný kousek času, kdy jsem ještě byla dítětem. Rozplakala jsem se až cestou domů. Tiše, bez vzlyků. Dívala jsem se z okna na ubíhající krajinu a měla pocit, jako bych přišla o něco mnohem většího než jen o starou roubenku. Jako bych definitivně ztratila minulost.
Jana T. (72), Opava
