Vzpomíná na život, který jsme prožili? Nebo už spíš neví? I když se zeptá, jak se jmenuju, třeba někde hluboko ví…
Dnes mi podal ruku. A pak se na mě usmál, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas.
Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje soused, jak se vaří čaj. Ale byly to jen detaily. Až do chvíle, kdy mě jednou večer oslovil jménem své sestry. Tehdy se mi poprvé zatmělo před očima. Alzheimer? Slovo, které si pamatujete hned.
Stíny v jeho očích
Každý den vstáváme brzy. Dám mu kávu, kterou stejně nedopije. Někdy si myslí, že je znovu na vojně. Jindy, že je jeho matka ještě naživu. Někdy mě obejme a řekne, že jsem krásná. Jindy se mě lekne, protože si myslí, že jsem cizí.
Jeho svět je jako pokoj plný zrcadel, která odrážejí minulost. A já se v nich snažím zůstat stát, i když mě nepoznává. Mohla bych ho dát do zařízení. Nabízeli mi to. Říkali, že bych měla myslet na sebe. Ale já nejsem ten typ, co odchází.
Každý den si říkám, že tohle je ten muž, se kterým jsem strávila celý život, a i když jeho paměť odchází, já tu naši pořád držím. Jsem jeho zrcadlo, připomínka i jistota. Není to hrdinství. Je to láska bez podmínek, ale beze slov. Vím, že mě snese. A i když se zdá, že nevnímá, cizí prostředí by ho ničilo.
Tiché chvíle, ale s ním
Večer sedíme spolu u stolu. Dívá se z okna a mlčí. Někdy mi vypráví příběhy z dětství, které už znám zpaměti. Ale i tak je poslouchám, protože v tu chvíli žije. Někdy jen držíme jeden druhému ruku. A jindy, když je klid, se mě zeptá:
„Jsi tady se mnou, viď?“ A já přikývnu. „Jsem tady. Vždycky jsem byla.“ A on se usměje. Jsou dny, kdy jsem unavená tak, že sotva stojím na nohou. Kdy bych si přála na chvíli utéct, zavřít dveře a nemuset pořád opakovat stejné věty dokola.
Jenže pak se na mě podívá tím svým ztraceným pohledem a já si uvědomím, že se bojí ještě víc než já. Alzheimer nebere jen vzpomínky. Bere člověku jistotu, důstojnost i kus sebe sama. A tak ho každé ráno znovu učím náš svět. Kdo jsem. Kde je doma. Že je v bezpečí.
Jiřina R. (71), Krnov
