Málem mě zabil. Ale nejhorší je, že mi sebral Žeryka. Ten roztomilý pejsek byl můj nejlepší kamarád. Otevřela jsem oči a pokusila jsem se otočit, abych zjistila, kde to jsem. „Nehýbejte se,“ naklání se nade mnou doktor. Víte, co se vám stalo?“ Už mi svítá. Jsem v sanitce. Předtím mě někdo praštil do hlavy a… „Kde je Žeryk?!“ vykřikla jsem tak hlasitě, až doktor nadskočil leknutím. Ano, Žeryk, m

Moje máma bývala donedávna svědomitá, dochvilná, pracovitá a spolehlivá. Těžko jsem se vyrovnávala s faktem, že ji ničí stáří. Matka se mi měnila před očima. Stával se z ní někdo úplně jiný. Zrovna máma, vzor dochvilnosti, spolehlivosti, pracovitosti a smyslu pro suchý humor, se najednou stávala kýmsi záhadným. Cizinkou, která mě děsila. Obávala se opouštět bezpečí bytu, vycházela jen málokd

Nepatřili jsme nikdy k těm, kdo běhá s každou drobností k lékaři, tentokráte se nám to ale pořádně vymstilo. Můj muž Jaromír byl vždycky sportovec a chlapák. A na tom si celý život zakládal. Hloupé vtipy o muži s rýmičkou nebyly rozhodně o něm. Ještě v pětašedesáti jsme spolu vyjížděli na cyklistické túry a na výšlapy do hor. Žili jsme plnohodnotný spokojený život jak po stránce sportovní, tak

Jako mladá jsem nadělala spoustu hloupostí. Dnes už to mohu říci, byla jsem hloupá, naivní a nezodpovědná! A teď za to platím. Střední školu jsem dodělala s odřenýma ušima. Přesto jsem na přání rodičů složila zkoušky na vysokou, na které jsem se musela drtit a za odměnu jsem mohla odjet s kamarádkou Danou na prázdniny do Řecka. Domů jsem se nevrátila Její tatínek byl Řek, tak jsme měly o 

Větší hrůza než smrt vlastního dítěte už neexistuje. Život docela ztratí smysl a vy chcete také zemřít. Jenže vám chybí odvaha a musíte žít dál. Sousedka mě chytla kolem ramen a snaží se mě potěšit tvrzením, že Hanička měla hezký pohřeb. Jak tohle může někdo říct? Jak může být pohřeb hezký? Je to přece děsivý zážitek. Pro mě to tedy byl, i přesto, že jsme už dávno dopředu věděli, že to takto sk

Děda mi nahrazoval tátu, měla jsem ho moc ráda. Bohužel onemocněl, ale to jsem odmítla brát na vědomí. Doufala jsem v dobrý konec. Vychovávali mě máma a děda. Ten mi nahrazoval tátu, který od nás odešel. Přilnula jsem k dědovi tak, že se to snad ani nedá slovy vylíčit. Bohužel zčistajasna sešel a zeslábl, působil nemocně. Máma dobře věděla, že se něco děje, ale já jsem si to odmítala připustit.

Můj bratr Standa byl vždy tak trochu „do větru“. S ničím si nelámal hlavu. Na vše měl dost času, i na ženění. Když se konečně oženil, byla to sláva. Ale jen do první facky! Když se mi narodil mladší bratr, chodila jsem už do školy. Jak jsem byla šťastná, když mi rodiče konečně sdělili, že budu mít sourozence! Do ženění se nehnal Dlouho jsme se Standou měli prima vztah. Já ho ochraňovala a

Jsem asi vážně moc důvěřivý a naivní člověk. Jenže ta paní vypadala tak mile a sympaticky. Policisté právě dokončili svou práci. Prohlédli celý náš byt, odebrali otisky a sepsali, co všechno nám chybí. Chybí toho dost. Ale ze všeho nejvíc mě mrzí několik zlatých šperků, které jsem měla po mamince. Jejich hodnota není ve skutečnosti velká, ale čert vzal peníze. Pro mě je to ztráta nenahraditelná

Nikdy jsem proti Zuzaně nic neměla. Pak ale na mě udělala dost ošklivý podraz. Rozhodla jsem se jí to vrátit. Bylo to hodně špatné rozhodnutí. Manžel zabouchl vrátka a nasedl do auta. Odjíždí, definitivně. Ani vlastně nevím, kam. Kde bude žít? Jak bude žít? Už mi prostě do jeho dalšího života nesmí nic být. Zavinila jsem si to sama, přesto cítím velkou hořkost a nespravedlnost. Vždyť to celé pe

Je to už mnoho let, ale já na to nemůžu pořád zapomenout. Nezapomenu asi nikdy. A hlavně nedokážu odpustit. Bylo mi devatenáct, když nám bratr Josef přivedl ukázat svou dívku Milenu. Byla jen o tři roky starší a hned jsme se dost skamarádili. To ona mě naučila dobře se oblékat, líčit se, nebát se lidí a věřit si. Než jsem Milenu poznala, byla jsem dost plachá, taková šedá myška bez sebedůvěry a