Říkala jsem si, že život v penzionu pro seniory pro mě bude jednodušší. Bohužel to ta správná volba nebyla. Svírala jsem v ruce prázdnou peněženku a celá jsem se klepala. Paní sekretářka se tvářila také zděšeně, jenže mi nedokázala nijak pomoc. Podle jejího zjištění jsem byla úplně bez peněz. Moje penze, která mi měla přijít před týdnem, byla fuč. Stejně tak moje úspory, které jsem na účtu v

Čtyřicet let manželství je dlouhá doba. Ne všichni to vydrží. Jenže já bych to vydržela klidně dvakrát tak dlouho. Kdyby to jen šlo. Vzala jsem vodítko a zapískala jsem na Punťu. „Pojď, jdeme ven!“ Náš malý kříženec zavrtěl ocáskem a běžel ke dveřím. Otočila jsem se na Františka. Můj manžel tam stál uprostřed pokoje a usmíval se na mě. „Já zatím otevřu to víno. Aby se trochu vydýchalo.“ Manžel

Nebyli jsme si nikdy blízcí, ale pomoc jsem mu nemohla odmítnout. Jsem jako mezi mlýnskými kameny a svůj čas dělím mezi bratra a manžela. Můj bratr je o deset let starší, tak mezi námi nebyl nikdy ten správný sourozenecký vztah. Prostě jsme se tak trochu minuli. On už byl v pubertě a já jen malá holka, co otravovala. A když jsem v té pubertě byla já, tak on se už stěhoval od rodičů do podnájmu.

Trvalo mi opravdu hodně dlouho, než jsem se dokázala podívat pravdě do očí. Poznání bylo velmi kruté, ale vyléčilo mě z mého alibismu. Všechno se mi vrací jako bunerang. Pomalu to zvládám, roste mi i sebevědomí, které jsem během let poztrácela. Netuším, jak jsem se do téhle situace dostala. Je to snad nějaký trest? Chystám se ven Je krásné nedělní ráno. Sedím na balkonku, slunce mě příjem

Přišla jsem o práci i o bydlení. Když se naskytla možnost podnájmu ve vsi na konci světa, řekla jsem si: Proč ne? Vždyť je to jedno. Skončila jsem na psychiatrii. Bylo toho na mě už moc. Když jsem bilancovala, cítila jsem sílící úzkost. Svůj život jsem si představovala jinak. Ale po dvou rozvodech, marném toužení po dítěti, vážném onemocnění a dluzích, do kterých jsem upadla mimo jiné i kvůli d

Když se zákeřná nemoc vrátila, chtěla jsem to vzdát. V tu chvíli mě ale rodina najednou moc potřebovala. Musela jsem tu zůstat! Věřila jsem, že se jedná určitě jen o neškodnou, tukovou bulku. Vyšetření bohužel odhalila zhoubný nádor. Neměla jsem čas se bát, protože hned vzápětí mi lékaři odebrali levé ňadro a odstranily lymfatické uzliny. Stála jsem před zrcadlem a nemohla se na své znetvořené

Šeřilo se, hrálo se na kytaru, v dálce zpíval splav. Bylo tak jednoduché se bláznivě zamilovat, bez ohledu na následky. Pamětníci dobře vědí, jak to za našich mladých let chodilo. Holky se takzvaně musely vdávat, často v útlém věku, kdy na to nebyly zralé. A nešťastní ženiši na to nebyli zralí už vůbec! Takhle fakt nechci dopadnout, pomyslela jsem si, když jsem přihlížela svatbě spolužačky, kte

Když táta odešel na věčnost, nemohla jsem se z toho celé roky vzpamatovat. Nakonec mi pomohla obyčejná procházka vilovou čtvrtí. Po tátovi se mi nevýslovně stýskalo. Byly to už dva roky, co odešel na věčnost, ale jako bych to pořád nebrala na vědomí. Viděla jsem ho všude, povídala si s ním, často se mi o něm zdálo. Snad to bylo i mou opuštěností, rozvedla jsem se, syn vyletěl z hnízda a usad

Rozhodla jsem se, že v poslední vůli všechen svůj majetek odkážu opuštěným zvířátkům. A možná to raději udělám co nejdřív, protože mé děti si nezaslouží vůbec nic. Byli jsme, jak se říká, slušná rodina. Můj manžel pracoval na dráze a měl tam poměrně vysoké postavení, takže přinesl domů nějakou tu korunu. Já jsem dělala ve mzdové účtárně a také jsem neměla špatný plat. Takže jsme si mohli dov

Jako nejstarší dcera jsem byla matce velkou oporou a pomocnicí. Za to mi chtěla maminka splnit můj velký sen. Ta cesta jí nakonec přinesla zázrak. Bylo mi osm let, když nás otec opustil. Nesnášel nás, prý jsme mu zničili život. Byli jsme rádi, když odešel. Maminka chodila do práce a večer na brigády. Někdo ji doma zastat musel. A kdo jiný, než já? Byla jsem nejstarší! Tak tomu bylo do doby, než