Můj příběh lásky bohužel nemá šťastný konec, ale i tak jsem vděčná za každou chvíli, kterou jsem s Radkem prožila. Svoji životní lásku jsem bohužel ztratila kvůli vlastnímu chování. Nezvládla jsem svoji přehnanou žárlivost a přišla o osudového muže. Někdy můžeme někoho milovat sebevíc, ale když si nedáme pozor na své chování, může se všechno zhroutit jako domeček z karet. Vím, o čem mluvím, pro

Dlouho jsem se rozhodovala, jestli o tom, co se stalo, vůbec někdy promluvím. Ale jak člověk stárne, přemýšlí jinak. Některé vzpomínky už nejsou tak bolestivé. Což je logické. Přesto mne překvapí, že ten stesk může být silný, jako když mi bylo těch 12 let. Dnes je mi 80 let. Tenkrát bylo jaro. Vše bylo krásné. Začalo být teplo, příroda se barvila. Nový začátek, jak říkávala maminka. S rodiči js

Když se dneska dívám zpátky, připadá mi, že celý můj život je jako film. Některé scény bych ráda vymazala, jiné zůstávají neodbytně v paměti. Ať už chci, nebo ne, stále mám před očima ten den, kdy mě podrazila moje nejlepší kamarádka. Bohužel. To zabolí. Bylo mi tehdy kolem padesáti let. Měla jsem vše, co člověk potřebuje – práci, dům, rodinu. Ale život umí rozdávat rány. Proč by měl být člověk

Myslela jsem, že smrt je něco vzdáleného, co se mě nikdy nedotkne. Přemýšlíte tak, když nejste ještě tak staří. Jenže mne to potkalo brzy. S mým manželem Karlem jsme spolu byli od mých 17 let. Nebyl má první velká láska, jistě rozumíte, jak to myslím. V Kájovi jsem však našla oporu, porozumění a neuměla jsem si představit, že bych žila vedle někoho jiného. Měli jsme krásný vztah, byli jsme si p

Dobrák od kosti, pohodář, sympatický člověk. Tak nějak vidí mého manžela jeho kolegové, známí, naše děti a samozřejmě i já. Pak přišla sprcha! Byl to prostě odjakživa oblíbený a nekonfliktní člověk. Dával mi najevo lásku. Byla jsem přesvědčená, že málokdo má v životě takové štěstí jako já. Nemohla jsem si stěžovat na rodiče, kteří mi poskytli šťastné dětství a dospívání. Měla jsem všechno

I když se vás ty vztahové problémy netýkají, tak pokud sledujete zpovzdálí trable kamarádky, bolí to. Ale vy víte, že nemůžete pomoct. Petr, manžel Jitky, byl jejím prvním klukem. Když se dali dohromady, bylo to obvyklé, dnes je skoro nesmysl vzít si prvního kluka. Petr ale byl hodný a pracovitý. Všichni Jitce říkali, že se o ni skvěle postará. A měli pravdu. Zdálo se, že Jitce nic nechybí

Závislost na lécích je tichý nepřítel. Plíží se pomalu, nejprve jako pomocník, později jako tyran. Eduard, inženýr chemie, strávil osmnáct let v tomto nedobrovolném vězení. Jeho cesta ke svobodě je příběhem naděje pro všechny, kteří bojují s podobným démonem. Začalo to nevinně "Rok 1999 byl zlomový," vzpomíná Eduard s hořkým úsměvem. "Trápily mě bolesti zad a lékař mi předepsal Tramal. Jako chem

Neurologická onemocnění dokážou obrátit život vzhůru nohama. Pro Kateřinu s roztroušenou sklerózou a Tomáše s ADHD se stal kratom nečekaným spojencem v jejich každodenních bitvách. Jejich příběhy jsou svědectvím o tom, že i s vážnou diagnózou lze najít cestu k plnohodnotnému životu. Unavené tělo, nezlomný duch "Ve 35 letech jsem se cítila jako stařena," začíná své vyprávění Kateřina. Roztroušená

Byla jsem tak šťastná, že mě požádal o ruku. Moje rodina z toho ale takovou radost neměla. Máma i babička měly tušení, že to nedopadne dobře. Bohužel se ani trochu nemýlily. Ty dva nádherné letní měsíce, kdy jsme spolu chodili, se mi zdály jako sen. Jindra byl v mých očích dokonalý muž. Od první chvíle, co jsme se potkali, to mezi námi jiskřilo. Byl nejen pohledný, ale také galantní a zábavný.

Lidem, kteří žijí osaměle, bývá nejhůř kolem Vánoc. Kéž by většina z nich měla takové štěstí jako já! Důležité je najít nějakou pomoc. Nějakou dobu jsem si připadala úplně zbytečná. Věřte mi, nebyl to hezký pocit. Mám za sebou dvě operace kolena, jednu zpackanou a další, která nic nenapravila. Chodím tak těžce, že si nejsem schopna ani dojít na nákup. Výprava dolů ke schránce na dopisy je pro m