Rozvod byl rychlý, neměli jsme děti, domek byl manželovy rodiny. Odešla jsem tehdy pouze s batohem a kufrem. Něco velmi důležitého jsem tam však nechala. Naše manželství se nevydařilo. Když nás opustila zamilovanost a spadly růžové brýle, zjistili jsme, že jsme každý jiný, máme jiné představy o životě, jiné plány. Moje máma mi dokola tvrdila, že se časem sžijeme, ale to se nestalo. Kromě domku,

Se Slávkem jsme si žili spokojeně, mimo jiné i díky restitucím. Zrekonstruovali jsme statek a svorně se těšili na děťátko. Peníze, to v naší rodině nikdy nebyl problém. Ale rozhodně mi není co závidět. Když řeknu, že peníze nejsou to nejdůležitější, budete se tomu smát. Zní to jako milionkrát omletá fráze, ale je to vlastně pravda. Vdala jsem se za boháče, aniž jsem to tušila. S klidným svědomí

Dnes bych to vzala zpátky. Ty čtyři desítky let, kdy jsme spolu nemluvily. Stihly jsme se usmířit, ale pak sestra náhle odešla. Mělo to tak být? Tak krutý je osud. Probudila jsem se do zimního rána. Vzduch byl chladný, okna pokrytá námrazou a venku se na šedé obloze míhaly mraky. Seděla jsem na okraji postele, můj pohled byl upřený na starý a omšelý rám fotografie na nočním stolku. Byl to sníme

Když se Anna narodila, byla to pro mě radost, kterou jsem nikdy nečekala. Byla tak živá, plná energie a zvědavosti. A to všechno je pryč. Anička byla jiná než ostatní děti. Vždy měla nějaký svůj pohled na svět. Často jsme spolu trávily čas venku. Já jsem jí ukazovala stromy, květiny, povídala o tom, jak krásný může být život. V její přítomnosti všechno vypadalo jednoduše a krásně. Ty chvíle byl

Když mi bylo kolem padesáti, potkala jsem Janu. Byla to žena plná energie, optimistická a otevřená. Navenek? Hned jsme si padly do oka a já byla ráda, že jsem našla někoho, s kým si mohu popovídat, koho mohu pozvat na kávu a sdílet s ním radosti i starosti. Zdálo se, že jsme si byly navzájem oporou. Začátek problémů Všechno začalo být jinak, když Jana přišla poprvé s prosbou o peníze. Byl

Po celý život jsem byla k druhým laskavá, věřila jsem lidem a dávala jim důvěru. Vždy jsem byla ta, která pomáhala. A doplatila jsem na to. Starala jsem se a věřila, že rodina je ta nejcennější věc, kterou máme. Moji tři sourozenci Až do dne, kdy jsem zjistila, že i ti, kterým jsem věnovala nejvíce, mi mohou ublížit.Narodila jsem se jako prostřední ze tří sourozenců. Měla jsem starší sest

Celý život jsem se vždycky snažila být silná, ale osud mi tolikrát hodil klacky pod nohy. Proč? Vyrůstala jsem v malé vesnici, kde byl život jednoduchý, ale zároveň naplněný, protože si tu lidé vzájemně pomáhali. Přicházela jsem o děti a naděje Byla jsem první dítě rodičů, a to na mě vždy kladlo určitý nárok. Od malička jsem se učila, že je třeba se o druhé starat, být silná a neztrácet n

Bolest dokáže změnit život k nepoznání. Když vás navštěvuje pravidelně, jako nezvaný host, který se ne a ne zvednout k odchodu, začnete ztrácet naději. Příběh Lucie ukazuje, že i v takových chvílích existuje světlo na konci tunelu. Patnáct dní v měsíci jako věčnost "Představte si, že žijete polovinu svého života v mlze bolesti," začíná své vyprávění Lucie, když se setkáváme v tiché kavárně na ok

Vzpomínám si, jak jsme Terezu jako malou pozorovali s manželem, jak si hraje s hračkami. Můžu se dívat pouze na fotky. Ona tu už není. Byla to holčička plná života a zvědavosti. Když vyrostla, byla stále tou samou Terezkou, jen místo hraček měla velké sny. Srdce mi bilo, když mi řekla, že jede na dovolenou do Afriky. Říkala, že tam chce pomáhat dětem, vidět jiný svět. Byla jsem hrdá, ale tak

Je mi 65 let, ale někdy mám pocit, že mám za sebou snad dva životy. Hlavně posledních pět let jsem prožila v slzách, protože mne podrazil ten nejbližší. Můj syn. Celý život jsem byla poměrně bezstarostná. Žila jsem v krásném bytě, vychovávala jsem syna, měla jsem práci, přátele a manžela. Ani po rozvodu to nebylo špatné, neměla jsem v sobě hořkost. Zkrátka už to nebylo ono, tak jsme šli od sebe