Kdykoliv se vracím do svého rodiště, musím myslet na osudný den, kdy předčasně zemřela moje nejlepší kamarádka. A pořád to bolí.
Pocit viny je stejný jako v osudný den. Neprávem jsem obvinila svoji nejlepší kamarádku Janu. Ta měla ještě o dva roky staršího bratra Miloše. Právě on byl mojí první láskou. Napřed jsme byli tříčlenná parta, ale v pubertě se mé city k němu změnily.
Poprvé v životě jsem pocítila, co je to láska. Jednou v létě, když jsme na zahradě pekli buřty, si ke mně přisedl: „Nechceš se mnou chodit, Pavluško?“ zeptal se a já bez dechu přikývla. Ten večer jsem od něj dostala první pusu.
Začala mi ho rozmlouvat
Následoval snad nejhezčí měsíc mého života. Vodili jsme se za ručičku a trávili všechen čas spolu. Často jsme si vyrazili k vodě jen sami dva, bez Jany. Ta nám zpočátku přála, ale časem jí vadilo, že jsme ji úplně odstrčili a ona zůstala sama.
Začala mi tedy bratra rozmlouvat. Blížil se konec prázdnin a Miloš za mnou dva dny nepřišel. Mohla jsem si oči vybrečet. Nechápala jsem, co se děje, ale Jany jsem se jít vyptávat nechtěla, i když bydleli jen kousek dál přes silnici.
Dal mi košem
Až třetí den zaťukal na mé oko. „Pavlí, potřebuji s tebou mluvit,“ špitl a já měla okamžitě zlé tušení. To se také během pár minut naplnilo. „Víš, mám tě moc rád, ale musíme se rozejít!“ řekl, a to bylo vše.
Na mé naléhání, proč se chce rozejít, jen krčil rameny a koukal se zarytě do země. K odchodu se ale také neměl. Tušila jsem, co je za tím jeho rozchodem, a zlomilo mi to srdce nadvakrát.
Jednak jeho odmítnutí a podruhé ještě to, že mi štěstí zničila nejlepší kamarádka. Proč mi ho nedopřála? Zahořkla jsem a při nejbližší možné šanci jsem opustila rodný dům i město.
Všechno jsem tam nenáviděla. Nechtěla jsem potkávat ani Miloše, ani Janu. Nic, co by mi připomínalo, že jsem přišla o štěstí a o lásku. Zpátky mě osud zavál do našeho města, když jsem si po několika nezdarech našla konečně přítele.
Měla jsem smůlu
Svatba byla důvodem návratu. Pavel se sem s rodiči přestěhoval v době, kdy jsem já vzteky bledá utíkala co nejdál. Jenže nám to nějak přestalo klapat už po třech letech. On se mi manžel zamiloval do jiné. Když to prasklo, bylo to ještě horší.
Tou jeho novou láskou byla Jana. Kamarádka, co mi zničila už jednou štěstí. Bouchlo to ve mně jako saze v komíně. Pořád bydlela v jejich domku a pořád se vyvalovala u jejich bazénu. Když jsem za ní zašla, byla tam i s mým manželem!
Když se na mě ale otočila, už jsem se neudržela: „Nenávidím tě!“ řvala jsem na ni a měla chuť se na ni vrhnout a utopit ji. Na poslední chvíli jsem se vzpamatovala. Proto jsem se raději otočila a utekla jsem pryč.
Ani jsem se neotočila
Jen jsem zaslechla, jak za mnou Jana volá. Přeběhla jsem silnici a vyběhla jsem do pole, které vedlo k lesu, když jsem za sebou uslyšela skřípění brzd a dutou ránu. Otočila jsem se a viděla Janu ležet na silnici. Kolem ní kaluž krve.
Doběhla jsem k ní, klekla si na zem a objala jí. Držela jsem ji až do příjezdu sanitky, která, ani nevím za jak dlouho, přijela. Někdo mě od ní odtáhl a doktor oznámil, že je mrtvá.
Zemřela chvilku po nárazu. „To kvůli mně zemřela,“ vzlykala jsem. Tohle jsem nechtěla i přes to všechno, co mi udělala. Zabila ji má hysterie. Raději jsem se zase odstěhovala.
Pavla J. (54), Zlín
