Nemá cenu lepit něco, co má tendence se rozdělit při sebemenší příležitosti. Jenže to jsme s mužem nepřipouštěli. Proč nastavovaná kaše? Víte, když se mě někdo zeptá, jaké jídlo nesnáším, vždy odpovím, že nastavovanou kaši. A jak jsem pochopila, nejedná se jen o jídlo. Tu kaši jsem sice nejedla už tři desítky let, naposledy ve škole, ale právě z této doby si pamatuji, že jsem ji opravdu nemohla

Dodnes si pamatuji na jeho očička, která prosila: „Vezměte si mě.“ Nešlo odolat. Bohužel ten chlapeček na to krásné asi už zapomněl. S Milanem, mým manželem, jsme se dlouho pokoušeli o dítě, ale bez výsledku. Začali jsme tedy uvažovat o adopci. Jelikož šlo o dlouhý proces, nechtěli jsme čekat, abychom neměli dítě jako starší rodiče. Osud nám však zamíchal kartami více, než jsme chtěli. Zbyly

Lenka byla vždy samaritánka. Dobrá duše, která pomáhala druhým. Bohužel toho využil muž, který ji stáhl na dno. A není asi cesty nahoru. Roberta Lenka potkala v jedné bývalé práci. Byl sympatický kluk, který tehdy nastoupil. Vtipný, pozorný i milý. Dokonce si získal i mě s manželem, když přišel na návštěvu. Jenže jak se ukázalo, byl milý jen ve chvílích, na které se mohl připravit. Jen se př

Pro maminku je těžké sledovat trápení dítěte. Pocit se násobí, když vidíte, jak si vaši potomci ubližují navzájem. S manželem Oldou máme dvě děti. Janičku a Oldu. Byli jsme na ně vždy pyšní. Oba se dobře učili, měli vždy dobrou práci. Jen byli každý z jiného těsta. Přiznávám, že v Oldovi jsem vždy viděla větší dravost. Je manažer, takže musí být přísný. Ale i ve vlastní rodině? Neustále ji k

Svým dětem jsem se snažila předat jediné. Ať jdou za hlasem svého srdce. Já to neudělala a byla jsem celý život nešťastná. Dnes bych se asi zachovala jinak. Pocházím z malého města, kde se ještě dnes na rozvod a jiné avantýry pohlíží tak trochu s despektem. Neměla jsem v úmyslu něco takového udělat. Našla jsem si přítele, naše láska byla příliš čerstvá, takže jsme ji tajili. Pak se ale stala ta

Ve stáří pykám za hříchy mládí. Bývala jsem nebezpečně hezká a zahrávala si s city svých nejbližších. A to se mi ve zlém vrátilo. Bývala jsem, jak se říká, pěkné číslo. Anebo kvítko z čertovy zahrádky. Které už bohužel dávno zvadlo. Na staré časy vzpomínám ráda, ale občas se mně mihne hlavou, že jsem možná trochu ubližovala. Někdy víc než trochu. Byla jsem nebezpečně krásná, dnes by tomu živá

S Mirkou jsme byly velké kamarádky už od školy. Bohužel nás rozdělilo pobláznění. Mé a jejího muže. Nestálo to za to. S Mirkou jsme se poznaly na základní škole, kdy jsme ani jedna neznala spolužáky, a tak jsme si k sobě sedly. A sedly jsme si i jako kamarádky. Dokonce jsme spolu pak obě šly na obchodku. Samozřejmě jsme se sobě svěřovaly, prožívaly jsme spolu první velké lásky a radily jsme si.

Pamatuji si to jako dnes. Táhlo mi na třicet a v blízkosti žádný muž. Tak jsem se z menšího městečka odstěhovala do velkoměsta. Abych našla štěstí. Přišla jsem spíš k neštěstí. Když jsem se tehdy ocitla v Praze, měnila jsem práce, prostředí kolem sebe, tedy i lidi. V jedné společnosti mne nepřehlédl místní šprýmař. Muž staršího věku. Se ženami mluvil jako největší seladon, ačkoli pohledný moc n

Koncem léta jsem se měla vdávat. Spolužačka Zuzana si přála poznat mého budoucího manžela, což jsem jí umožnila. Nechápala jsem, jak mi to mohla Zuzana udělat. Nebyly jsme nejlepší kamarádky, ale znaly jsme se dobře, chodily jsme spolu do třídy, myslela jsem, že je to normální, docela prima holka. Když však později došlo na lámání chleba, jasně mi naznačila, že mě ve skutečnosti nenáviděla. Zír

Můj tatínek byl profesí lékař. A jednou zachránil muže, u něhož pak lidé říkali, že jej osud pro mne vybral. Bohužel jsem poslechla. Tatínkovi jsem odmala někdy asistovala v ordinaci. Tedy asistovala… Podávala jsem nástroje, dávala pacientům lentilky jako léky a oni se rozplývali, jak jsem roztomilá. Možná ale i to pomohlo k jejich uzdravení. O tom ale psát nechci. Jednou jsme se s otcem při