Dcera měla za sebou rozchod s přítelem, který do naší rodiny nikdy nezapadl. A mně se vůbec nelíbil, protože ji jen využíval. Když se konečně k mé velké radosti rozešli, a ona se musela vrátit k nám do rodinného domku, vlastně jsem si oddechla. Byla ale stále smutná a ani kamarádky ji nedokázaly vytáhnout, aby se s nimi šla bavit. Časem se jí nálada postupně lepšila. Někdy si i tiše prozpěvoval

S Evou jsem se seznámila na střední škole. Byla na rozdíl ode mě spíše plachá a zakřiknutá. Já proháněla kluky, zatímco ona stála spíš stranou. Byla jsem opravdu divočejší, ale to se změnilo, když jsem potkala Mirka. Nejenže to byl opravdový krasavec, ale byl i inteligentní a sportoval. Zkrátka dokázal mě dokonale pobláznit. Snesl dokonce, když jsem občas vzala na rande i Evu, protože i on se j

V životě jsem už prožila víc, než bych kdy chtěla. Vždycky jsem měla pocit, že když má člověk rodinu, má vše. Měla jsem manžela, děti… Můj život byl plný smíchu, lásky a starostí o ně. Ale teď jsem tu sama. Bez nich. Bez dětí, které jsem nosila pod srdcem, vychovávala a milovala je. Proč mi to osud udělal? Obě děti mi vzal. Ne snad že by ztráta jednoho byla lehčí, to určitě ne. Ale stejně si

Veronika byla kolegyně, ale brzy se stala víc než jen někým, s kým trávím čas v práci. Byla to moje kamarádka. Pomáhaly jsme si navzájem, sdílely osobní věci, povídaly si o rodině, práci, snech. Našla jsem v ní někoho, kdo mi rozuměl a kdo měl podobný pohled na svět. Byly jsme si blízké, jako by byla součástí mého každodenního života, ačkoli jsme se opravdu každý den v týdnu nevídaly. Víkendy j

Ztráta muže je vždy bolestivá. Když jsem ovdověla, nechtěla jsem partnera, ale byla jsem tak sama... Stalo se to před 10 lety. Tehdy zemřel Mirek. Můj manžel. Měli jsme se rádi, i když občas se objevil nějaký ten mráček na obloze. Ale kde se to nestane. Byli jsme si celoživotní oporou, vychovali jsme spolu dvě děti. Naše stáří bylo idylické, přestěhovali jsme se na chatu, kde jsme měli zahrádku

Zuzance jsem pomáhala do svatebních šatů, česala ji a v očích jsem měla slzy. Tak jsem ji česávala, když byla malá. Měla jsem z plánované dceřiny svatby strach. Nikoli kvůli obavám o dceru, brala si bezvadného mladíka, byla jsem přesvědčena, že z nich bude spokojený pár. Bála jsem se kvůli bývalému manželovi. Nevěděla jsem, jak pojmout zasedací pořádek. Matka a otec nevěsty by přece měli sedět

Byla to naše poslední společná dovolená. Po letech jsme se konečně rozhodly, že si dopřejeme ten zasloužený odpočinek. A dopadlo to strašně! S Janou jsme se znaly už od střední školy. Byla to moje nejlepší kamarádka. Někdo, kdo mě nikdy neodsoudil, kdo mě znal lépe než kdokoli jiný. A ta dovolená měla být naší šancí na chvíli se zastavit a jen být. Společně se smát, vychutnávat si víno při zápa

Když se ohlédnu zpátky, vzpomínky na mé dětství jsou jako roztrhané střípky, které nikdy úplně nedají dohromady celkový obraz. Přesto, i když se snažím vzpomínat, mám pocit, že někde v hlubinách té minulosti je stále něco, co mi uniká. Měla jsem rodiče, kteří mě milovali. Svět se změnil tak náhle, když jsem je ztratila jako malá. Byla jsem dítě, ale na to nikdy nezapomenu. Den, kdy se zastav

Měla jsem sestru Lucii. Byla mladší, ale v mých očích vždycky byla ta silná, odvážná. Já jsem byla spíš opatrná. Ne však na ni. Vždy jsme si rozuměly. Byly jsme jako dvě poloviny jednoho celku. Já jsem ji chránila a ona mě držela nad vodou, když jsem měla pocit, že svět na mě padá. Všechno se změnilo, když mě zradila. Nyní sedím v prázdném pokoji, který jsme dřív sdílely, a přemýšlím, jak k 

On byl můj život. Dnes je mi 70 let a nevím, jak existovat. Bez něj. Kdysi jsem byla vděčná, že mi osud dopřál takového partnera. O to je horší dnešek. Můj život byl dlouhá léta spojený s ním. Markem. Byli jsme spolu od našich dvaceti let. Nikdy jsem neměla potřebu hledat nic nebo někoho jiného. Když jsme se potkali, byli jsme dva mladí lidé plní snů a ambicí. On byl tichý, zádumčivý, ale měl v