Jsem sice vdaná, ale svého muže mám „jen“ ráda. Ten, kterého jsem milovala celým srdcem, bohužel do mého života nepatří.

Nevím, jestli to lze omluvit věkem nebo nedostatkem zkušeností. Kdysi jsem byla zamilovaná tak, jak se to povede jenom jednou za život. A pak jsem to celé pokazila. Tomáše jsem poznala jako středoškolačka na brigádě v jedné restauraci.

Přestože jsme se tam pořádně nezastavili, vždy byl klidný a pro každého měl slova povzbuzení. Nejdříve jsem si myslela, že je tak trochu ňouma, ale pak mi došlo, že je zkrátka pohodář. A díky svému přístupu nás všechny dokázal udržet v dobré náladě.

Když odložil firemní uniformu a čapku, všimla jsem si, že má hezké vlasy a vypadá dobře. A ani nevím jak, ale pomalu jsem se do něj zamilovala. Jenže mu trvalo dlouho, než mě pozval na rande.

Pak mi řekl, že nechtěl využívat toho, že je můj nadřízený. Pro někoho banalita, ale já to brala jako znak zralého člověka. A to mu bylo jenom sedmnáct.

Už se mluvilo o svatbě

Chodili jsme spolu tři roky a já se pořád vznášela na obláčku zamilovanosti. Bylo to něco neuvěřitelného. Naše rodiny se setkávaly minimálně jednou do měsíce a všichni jsme si rozuměli. Vypadalo to tak, že se s Tomášem časem vezmeme.

Nikdo by proti tomu nic nenamítal. Můj táta ho měl rád a mamka taky. Jenže postupem času jsem dostala strach. Strach, který dodnes moc nechápu. Asi jsem se bála zcela se odevzdat jednomu člověku.

Strávit s ním celý život a nést to břímě, že on na mě spoléhá a absolutně mi důvěřuje. Nevím, proč se mi to stalo. Ale zkrátka jsem najednou začala pochybovat o tom, jestli to, co dělám, je správné.

Zmizel nadobro

Byla jsem nervózní a nevěděla, jak to Tomášovi říct. Jednou jsme šli na večeři a ze mě prostě vypadlo, že se chci rozejít. Nechápal to. Vlastně ani já. Tehdy jsem ho poprvé a naposled viděla brečet.

Snažil se se mnou o tom mluvit, ale já nevěděla, jak na to reagovat. Byl z toho úplně hotový. A rodiče nás obou taky. Dlouho se se mnou snažil komunikovat, ale já ho odmítala.

Vím, že Tomáš se ještě nějakou dobu vyptával společných známých, jak se mám a co dělám. Ale já se s ním nedokázala setkat. Styděla jsem se za to, že jsem se s ním rozešla. Pak se odstěhoval do zahraničí. A už jsem o něm víc neslyšela.

Nevím, jestli by náš vztah vydržel dodnes. Možná by přišlo něco, co by nás stejně rozdělilo, ale to bohužel nikdy nezjistím. Stalo se to už před mnoha a mnoha lety, ale já pořád přemýšlím nad tím, jaký by byl život s ním. Vím, že jsem se nerozhodla správně. Ale je to taková životní chyba, kterou už bohužel nejde napravit.

Eva N. (56), Bruntál