V lásce jsem bohužel neměla štěstí. Provdala jsem se za agresivního alkoholika, život s ním byl nesmírně těžký a také smutný.

S manželem jsme se po dvaadvaceti společných letech nenáviděli na život a na smrt. Po rozvodu jsem přemítala, zdali mám nějakou hezkou vzpomínku, alespoň třeba jedinou, ale mozek mi ji odmítal vydat.

Vybavovaly se mi jen samé zlé věci, jako by se žádné dobré neuskutečnily. Po roce užívání antidepresiv se mi mírně ulevilo, pomohla i známost s kolegou z práce, kterému se kdekdo posmíval, že je suchar. Mně to však bylo sympatické.

Ani za mák mi nevadí, když chlap pije sodovku, leží v knihách, hraje si doma šachy, nemá skoro žádné kamarády a nechodí do hospody. Naopak. Kéž by takoví byli všichni!

S jedním, který nebyl suchar ani v nejmenším, jsem žila, a tak vím, co tihle týpci dokážou. Když jsem se dostala po rozvodu z nejhoršího, někdo zazvonil. Za dveřmi stála bývalá tchyně.

Zlomená

Ukázalo se, že exmanžel zemřel. Dostal infarkt, žil ještě dva dny, pak byl konec. Hlavou mi proběhlo, že není divu, že odešel ze světa v pouhých třiapadesáti, vzhledem k jeho způsobu života. Tchyně mi bylo líto.

Nebyla to zlá ženská a kvůli synovi se něco natrápila, stejně jako já. Vždy byla na mé straně, dobře věděla, že mi Karel ubližuje. „Půjdeš na pohřeb?“ zašeptala a upřela na mě oči, které úpěnlivě prosily. Přesto jsem zavrtěla hlavou. Nepůjdu. Nemůžu.

Karel mi zničil život. Ani jsme neměli děti. Byl to agresivní alkoholik se vším zlým, co k tomu patří. Po rozvodu, ale vlastně i během manželství jsem, abych se úplně nezbláznila, chodila na psychoterapie. „Je mi to hrozně moc líto, Libuško,“ odvětila jsem.

„Nepůjdu.“ Zvedla se, šla ke dveřím. Když je zavírala, podotkla: „Vlastně to chápu.“ Dívala jsem se za ní z okna. Byla to smutná, zlomená stařenka. Po synově smrti neměla už nic a nikoho.

Dodnes

Celé mi to znovu a znovu vrtalo hlavou. Říkala jsem si, že přece není možné, abych neměla na manželství s Karlem ani jednu hezkou vzpomínku. Zjistila jsem nakonec, že jich mám tucty. To když jsem si prohlížela staré fotky.

Třeba jak jsme byli v Rumunsku, nemohli najít kemp, stanovali v noci někde na poli, a když jsme se ráno probudili, kolem stanu pobíhalo asi dvacet dětí a čtyři psi. Všechny jsme je krmili bonbony a salámy.

Rozhodla jsem se, že na ten pohřeb půjdu, a dodnes jsem ráda, že jsem to udělala. Tchyně mě tenkrát objala a pořád šeptala, že moc a moc děkuje. Celou cestu domů jsem ji pak podpírala, sama by nedošla, nejspíš by se někde zhroutila.

Byla jsem tehdy tak ráda, že jsem se na poslední rozloučení dostavila, že se za to dodnes chválím.

Ludmila (66), severní Čechy