Chci se svěřit s něčím, co mě dlouho tíží. Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát o zradě, kterou mi provedla žena, má nejlepší přítelkyně. S Evou jsme se poznaly před třiceti lety v práci. Byly jsme účetní v jedné brněnské firmě, seděly jsme u jednoho stolu, smály se a sdílely vše, od rodinných starostí až po nejtajnější sny o lepším životě. Chtěli jsme podnikat Eva byla svobodná, bez dět

Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd

Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js

Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h

Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje

Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse

Poslední tři roky se můj život točí jen kolem jednoho. Kolem péče o manžela Františka, kterému lékaři diagnostikovali rakovinu plic. Z našeho kdysi tak šťastného a spokojeného manželství, plného výletů a smíchu, se stal boj o každý den. Miluji ho, ale musím přiznat, že už to nezvládám. Sedím u jeho postele a poprvé vážně přemýšlím, jestli by pro nás oba nebylo lepší, kdyby šel do hospicu. Ta

Nikdy bych si nepomyslela, že se mi to stane. Vdala jsem se z lásky, opravdu z lásky. A pak jsem se zamilovala do jiného a zničilo mi to život. S Jirkou jsme se znali od střední. Brali jsme se velmi mladí. Postavili jsme společně za podpory našich rodin dům a vychovali dceru. Život plynul jako klidná řeka. Jenže časem jsem si začala všímat, že jsem někde ztratila samu sebe. Pracovala jsem ja

Babička byla nejdůležitější ženou mého života. Když se její čas naplnil, mrzelo ji, že mi nemůže nic cenného odkázat. Babička pro mě znamenala všechno na světě. Byla daleko vlídnější a mírnější než moje ambiciózní, rázná a nikdy nic neodpouštějící matka, která se stihla dvakrát rozvést. Žít s ní bylo vyčerpávající, zatímco když jsem pobývala u laskavé babičky, bylo to vysvobození. Nikdy jsem si

Někdy se budím v noci. Mám sen. Zase sedím s Helenou na dece. Pijeme kávu z termosky a smějeme se jako kdysi. Pak se probudím... Vzbudím se do tmy. Jsem sama. A v žaludku je ten samý pocit. Bolest a tíha. Už dvacet let. Helena je moje sestra. O rok a půl mladší. Lidé říkali, že jsme jako dvojčata. Stejný smích, stejný nos, stejné pohyby. Ale uvnitř jsme byly jiné. Ona byla lehká, volná, přir