Už pět let žiji na vozíku. Když mi lidé říkají, že jsem inspirace, jen se hořce usměju. Můj život není o hrdinských činech, ale o každodenním boji. Bylo to podzimní ráno před pěti lety. Jela jsem do práce, jako každý den. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě, měla jsem svůj byt, přátele, plány. Ten den pršelo, silnice byla kluzká. Pamatuji si, jak jsem si v autě zpívala oblíbenou písničku, k

Když se dnes ohlédnu za svým životem, vidím jen jedno: svoji sestru Hanu, která mi vzala vše, co mi bylo kdy drahé. Píšu to s těžkým srdcem, protože i po tom všem, co mi udělala, ji mám ráda. Ale musím to ze sebe dostat, protože ten pocit křivdy mě už roky dusí. Hana byla vždycky ta, která zářila, a já jsem v jejím stínu mizela. Hana je o tři roky mladší a vždy byla krásnější, vtipnější, oblíbe

Nikdy jsem nebyla z těch, kteří si stěžují. Vždy jsem měla naději. Jenže ta nyní vyhasla. Začalo to nevinně. Píchání v kloubech, únava, taková ta „zima do kostí“, co se člověk snaží rozchodit. Ale nešlo to rozchodit. Přišlo to plíživě, jako by se tělo proti mně pomalu obracelo. Diagnóza byla rychlá, revmatoidní artritida. Jak mi lékaři vysvětlili, moje vlastní tělo vlastně napadá, ničí samo seb

Nikdy jsem si nemyslela, že mi bude chybět školní zvonek. Ten ostrý, protivný zvuk, co ukončoval hodiny a začínal přestávky. Celý život jsem učila na základní škole. Český jazyk a dějepis. Měla jsem ve třídě své království – tabuli popsanou křídou, štosy sešitů, a hlavně oči dětí, které na mně visely. Někdy z povinnosti, jindy se zaujetím. Ale byly tam. Byla tam odezva. I když jde o cizí lid

Na nějaké zázraky jsem v životě nikdy nevěřila, do kostela nechodila. Ale život mě nakonec přece jenom přesvědčil, že se čas od času stávají i věci těžko uvěřitelné. Bylo mi skoro pětačtyřicet. V celém kraji nebyla živá duše, která by uvěřila, že se mi ještě podaří otěhotnět. Osobně jsem tomu rovněž nevěřila ani za mák. Bylo to vyloučeno už proto, že jsem po rozvodu žila sama. Za takových okoln

Každé ráno si dělám čaj do dvou šálků. Jeden piju, druhý zůstává nedotčený. Možná to zní zvláštně, ale nějak mi to pomáhá. Jde o rituál, který zůstal, i když člověk, pro kterého byl určen, už nechodí v mém bytě, po tomto světě. Já bydlím sama v malém domku na konci vesnice, kde lišky dávají dobrou noc a pošťák se usmívá ještě dřív, než otevřu branku. Život tu běží pomalu, ale ne bez emocí. T

Po třiceti letech manželství, které jsem považovala za pevné, mi manžel Petr oznámil, že si našel jinou, a odstěhoval se. Odešel za ní a nechal mě samotnou. Nejen se zlomeným srdcem, ale i s hromadou dluhů, o kterých jsem neměla tušení. Moje rodina, kterou jsem milovala, se rozpadla, a já teď hledám sílu, jak začít znovu. Příliš mladí na lásku? S Petrem jsme se vzali velmi mladí a záhy js

Nikdy bych si nepomyslela, že jednou budu psát tento dopis, plný bolesti a zoufalství. Moje děti, moje největší poklady, se ode mě odvrátily. Všechno to začalo kvůli ní. Kvůli ženě, která vstoupila do života mého syna a všechno změnila. Vychovala jsem dvě děti, syna Petra a dceru Kláru, s láskou a péčí. Po rozvodu s jejich otcem, když byli ještě malí, jsem se snažila nahradit jim oba rodiče. Ch

Dlouho jsem se nedívala do zrcadla. Bála jsem se toho, co uvidím. Těla, které už nepatřilo mně. Změnilo se. Proč se změnilo? Po léčbě rakoviny jsem se sotva poznávala. Je to pět let, kdy mi diagnostikovali rakovinu prsu. Život mi připadal konečně trochu klidný. Měla jsem práci, přátele, rodinu. Děti už odrostly a my měli s manželem klid jen pro sebe. Obyčejné štěstí. A pak jedno slovo. Náraz

Míša byla moje nejlepší kamarádka. Znaly jsme se od střední školy. A pak vše skončilo kvůli chlapovi. A penězům. Jak jinak. Co jiného vše rozbije? Smály jsme se spolu v lavici, chodily na víno po večerech, řešily kluky, život, sny. Věděla o mně všechno. A já o ní. Nikdy jsem nepochybovala, že bych pro ni nebyla ochotná udělat cokoliv. Když si ale našla Patrika, byla jsem opatrná. Něco mi na něm