Uvěřila jsem anonymnímu dopisu a připravila se o životní štěstí. Z pětiletého vztahu, z toho tři roky ve stavu manželském, byly najednou trosky!

V mládí mívá člověk horkou hlavu a různé nečekané situace, které ho potkají, řeší příliš překotně. Někdy by se to chtělo nejprve nadechnout, počítat do desíti a teprve potom jednak. Jenže emoce jsou emoce.

Vím dobře, o čem píšu, protože mně samotné se to před lety stalo, a dodnes toho lituji. Měla jsem skvělého manžela, ale pýcha a ješitnost mě zaslepily. Dovolila jsem pomluvám, aby zvítězily, a přišla jsem o svoji lásku a štěstí.

Do vztahu jsem šla naplno

Nikdy jsem nešla pro rázné řešení daleko, nebyla jsem z těch, které sedávají v koutě nebo se nechají snadno zastrašit. Zkrátka, co na srdci, to na jazyku. A pak bych si za to občas nejraději vrazila facku.

Na druhou stranu, když už jsem se zamilovala, dávala jsem do vztahu všechno. Očekávala jsem samozřejmě, že partner se bude chovat stejně jako já. O to větší šok jsem prožívala, když jsem zjistila, že je mi můj první manžel nevěrný.

Usvědčující fotografie

Myslela jsem si, že Leoše znám dobře. Měli jsme za sebou dva roky společného života, jak se říká, na psí knížku. Znali jsme své klady i zápory. Přes všechny drobné rozdíly jsme si skvěle rozuměli, proto jsme se vzali.

Věřila jsem, že jsem v Leošovi našla parťáka pro celý život. O to hůř jsem nesla, když jsem po dalších třech letech našla jednoho dne ve schránce obálku a uvnitř jedinou fotografii, která působila amatérsky. Byl na ní Leoš a vedl se za ruku s jinou ženou.

Nemohla jsem se mýlit, měl na sobě jedno speciální tričko, které jsem mu koupila. Ranilo mě to, tím spíš, že náš intimní život se zdál být naprosto dokonalý. Proč si tedy musel manžel hledat jinou ženu? Zatmělo se mi vztekem před očima.

Nemohla jsem tomu uvěřit, ale důkaz mluvil jasně. Chtěla jsem udělat křížový výslech hned, jak se Leoš vrátí domů. Byli jsme zrovna v citlivém období, kdy jsme plánovali našeho prvního potomka. Měla jsem pocit šílené zrady.

Tvářil se dotčeně!

Než se Leoš vrátil domů, trochu jsem tehdy vychladla. Když přišel, ani jsem mu nedovolila, aby se nejprve převlékl, a hned jsem mu beze slova ukázala onu fotografii. Tvářil se nejprve nechápavě, pak nevinně a nakonec dotčeně.

V duchu jsem si říkala, že kdyby se přiznal, tak jsem mu možná schopná ten úlet prominout. Jenže Leoš trval na své nevině. A odmítal to řešit. Rozhodla jsem se tedy pro svéráznou pomstu. Když on ranil moji ješitnost, tak mu oplatím stejnou mincí.

Svedla jsem v práci jednoho kolegu. Nebylo to nic těžkého, věděla jsem, že se mu líbím. Všechno jsem pak Leošovi popsala. Naivně jsem si myslela, že naše účty jsou vyrovnány a můžeme to smazat. Byla to však chyba. Leoš podal žádost o rozvod. Znamenalo to konec manželství.

Druhý rozvod

V soudní síni to pak vypadalo, že náš vztah byl vždycky pěkná „itálie“. Protože jsme děti neměli a nic jsme si nedlužili, ukončili jsme po rozvodu všechny naše kontakty.

Trvalo nějakou dobu, než jsem se definitivně z rozvodu vzpamatovala a byla schopná najít si další perspektivní vztah. Provdala jsem se podruhé, měla dceru, ale také druhé manželství nakonec ztroskotalo, hlavně kvůli partnerovu alkoholismu. Rozvod ale tentokrát nedoprovázely žádné scény.

Záhadný telefonát

Potřetí jsem se už vdávat nechtěla. Na život a na vztahy jsem ale nezatrpkla. Po mém boku se postupně vystřídalo několik mužů, ale nikdy už z toho nevznikla ta pravá velká láska.

Život plynul obyčejně dál a pak mě jednoho dne překvapil telefonický hovor na mobil. Hlas mi byl povědomý, ale dotyčný se nechtěl představit. Chtěl se se mnou sejít a něco mi vysvětlit. Nechápala jsem, o co se jedná, ale současně jsem byla zvědavá.

Setkat jsme se měli na veřejném místě, v jedné kavárně. Když jsem tam přišla, spatřila jsem tvář někoho, koho jsem dlouhá léta neviděla. Roman byl kdysi můj ctitel, kterému jsem ale před svým prvním manželstvím nedala šanci.

To, co mi sdělil, mě hluboce šokovalo. Přiznal se k tomu, že onu fotografii tehdy poslal on. Byla zfalšovaná, jednalo se o šikovně udělanou fotomontáž.

Nyní si mě díky internetu vyhledal, a protože je nevyléčitelně nemocný, chtěl se za svůj skutek dodatečně omluvit.

Na lítost už je příliš pozdě

Připadala jsem si jako v nějakém hodně špatném filmu. Ale bohužel to byla hořká pravda. Romanovi jsem odpustila a zkusila potom najít Leoše. Podařilo se mi bohužel zjistit smutnou zprávu, že už zemřel při nehodě. A co tím chci vlastně říct?

Že dnes vím, že bych jednala jinak, ale tehdy před lety mi uražená ješitnost zatemnila srdce a dnes už je pozdě toho litovat.

Petra L. (62), Hradec Králové