Pamatuji si to jako dnes. Táhlo mi na třicet a v blízkosti žádný muž. Tak jsem se z menšího městečka odstěhovala do velkoměsta. Abych našla štěstí. Přišla jsem spíš k neštěstí. Když jsem se tehdy ocitla v Praze, měnila jsem práce, prostředí kolem sebe, tedy i lidi. V jedné společnosti mne nepřehlédl místní šprýmař. Muž staršího věku. Se ženami mluvil jako největší seladon, ačkoli pohledný moc n

Koncem léta jsem se měla vdávat. Spolužačka Zuzana si přála poznat mého budoucího manžela, což jsem jí umožnila. Nechápala jsem, jak mi to mohla Zuzana udělat. Nebyly jsme nejlepší kamarádky, ale znaly jsme se dobře, chodily jsme spolu do třídy, myslela jsem, že je to normální, docela prima holka. Když však později došlo na lámání chleba, jasně mi naznačila, že mě ve skutečnosti nenáviděla. Zír

Můj tatínek byl profesí lékař. A jednou zachránil muže, u něhož pak lidé říkali, že jej osud pro mne vybral. Bohužel jsem poslechla. Tatínkovi jsem odmala někdy asistovala v ordinaci. Tedy asistovala… Podávala jsem nástroje, dávala pacientům lentilky jako léky a oni se rozplývali, jak jsem roztomilá. Možná ale i to pomohlo k jejich uzdravení. O tom ale psát nechci. Jednou jsme se s otcem při

Má dcera byla nešťastná, a vtom se objevil on. David, který byl ztělesněným dobrem. O to horší bylo, že tak náhle odešel, a mé dceři opět zčernal svět. Stalo se to před 15 lety. Radka, má dcera, byla tehdy čerstvě rozvedená. Zlomená, zklamaná, nevěřila mužům. Měla děti, které jí dávaly lásku. Vlastně i toužila po příteli, zároveň se ale bála. Neuměla jsem jí pomoct. Situace se však zhoršila. Ně

Dnes o tom slýcháme často. Tehdy, ještě za minulého režimu, se o tom ale moc nemluvilo. O lásce z ciziny. Já ji prožila. Bohužel. O mé známosti vědělo jen pár lidí. Některým kamarádkám jsem to ani neřekla. Bála jsem se, že mě odsoudí. Jmenoval se Dámin a studoval v Praze medicínu, já jsem chodila na ekonomku. Potkali jsme se na jednom studentském večírku a jeho uhrančivé oči si mne hned podmani

Byli jsme šťastní. Já s manželem, syn Patrik s Klárou a její rodiče. Byli jsme skvělá, velká rodina. Jenže nevinná nehoda vše změnila. Snacha zemřela, a to nás krutě rozdělilo. Všichni nám záviděli, jak skvěle vycházíme. Navštěvovali jsme se na chatách, jezdili jsme na dovolené, pomáhali jsme si. Často to totiž někde skřípe. Buď mladí vycházejí jen s jednou částí rodiny, nebo je tam minimálně c

Já a Bětka jsme byly nejlepší kamarádky od základky. I když jsme poté šly každá na jinou střední, stále jsme se vídaly. Až do jisté doby. Byly jsme jedno tělo, jedna duše. Chodily jsme na zábavy, řešily jsme své problémy, drbaly jsme ostatní holky. Samozřejmě jsme probíraly i naše muže. Já jsem byla spíš nevázanější, Bětka vždy toužila po velké rodině. Chtěla se brzy vdát a mít velkou rodinu. R

Když Marta slavila své čtyřicáté narozeniny, vypadalo to spíš jako funus. Dobře jsem tehdy věděla, co moji milovanou holčičku trápí, ale pomoci jsem jí, bohužel, neuměla. Nastaly zlé časy, kvůli dceři. Když slavila čtyřicáté narozeniny, vypadalo to spíš jako pohřeb než jako oslava. Přispělo k tomu i podzimní počasí. Nepomohlo ani víno, ani kávovar, který dostala darem ode mě a manžela, ani svet

Renata vystudovala střední školu, Anička se vyučila prodavačkou, já kadeřnicí. Vídaly jsme se pravidelně první úterý v měsíci, většinou však častěji. Naše trojice spolu držela pevně... Vyrůstala jsem v chudém pohraničí. Babička s mámou byly neodsunuté Němky, s nimiž se tu nezacházelo v rukavičkách, stejně jako s jejich blízkými příbuznými. Odmalička jsem tušila, že život nejspíš nebude procházk

Lenka byla moje kamarádka od střední. Jenže zatímco my všichni jsme dospěli, založili rodiny, ona si stále užívala jako dvacetiletá. A to se jí vymstilo. Na škole jsme byli skvělá parta, dodnes se vlastně vídáme na četných srazech. S žádnou jinou školou to takto nemám. Nejbližší jsem si tehdy byla právě s Lenkou. Zábavná a bezstarostná holka, moc hodná. Na tehdejší věk normální. Jenže jak na