Vždycky jsem byla soběstačná a na to jsem byla hrdá! Pomáhala jsem druhým a myslela si, že tomu tak bude napořád. Pak přišlo kruté prozření. Když mi bylo pětašedesát, cítila jsem se stěží na čtyřicet. Byla jsem stále plná energie a čilá jako rybička. Celý život jsem pracovala v domově pro seniory a tam jsem se musela ohánět. Neměla jsem čas myslet na své vlastní problémy, práce mě bavila a napl

Dalo by se říct, že jsem prožila mládí v té nejlepší době. Po revoluci se otevřelo tolik možností. Jenže já na jednu až surově doplatila. Zajímá vás, jak to všechno začalo? Bylo mi 22 a měla jsem kamarádku Karlu, která byla o čtyři roky starší. Dvakrát byla jako au pair ve Velké Británii a lákala mne, ať jedu s ní. Když už jsem se rozhodla, že pojedu, změnila destinaci. Letěly jsme do Brazíl

Kuba jen sedí a kouká před sebe. Bývalý sportovec, a nyní se trápí na vozíčku. Stačilo jen pár minut. Kubík byl vždy veselé dítě. Jedináček, který byl i trochu vymodlený. Vždy jsem se snažila, aby byl slušně vychovaný. Aby byl úspěšný ve škole, životě, aby pomáhal druhým. Špatně jsem mu vysvětlovala, že když se jiné děti nechovají dobře, on to nemá kopírovat. Prokletý večer, který vše změnil

Vím, že mladí by měli poznávat svět. Nikdy jsem svou dceru nenutila sedět doma. Věděla jsem, že se vždy vrátí zpět. Jenže vnučka se vrátit nechce. Už jako malá holka jsem měla boty z toulavého telete. Všichni se mi smáli, že jsem byla neposedná a zvídavá. Těšila jsem se na všechny školy v přírodě a tábory, byla jsem zkrátka společenská. Jako studentka jsem jezdila na výlety po naší zemi, a když

Když mi diagnostikovali rakovinu, bylo mému postiženému synkovi šestnáct let. Musela jsem tu být pro něho ještě alespoň dva roky. A ty mě vrátily do života. Mateřská láska je mocná. Když se mi narodil syn s mentálním postižením, byla jsem tu pro něho. Rozbilo mi to manželství, ale mého jediného dítěte jsem se nemohla vzdát. Zasáhlo to i mou profesi, musela jsem si najít práci, která by mi umožň

Potřebovala jsem opravdového, pořádného chlapa. Takoví byli můj táta i děda. Marek do této kategorie podle mého názoru nepatřil. Zas už mě unudí k smrti, pomyslela jsem si, když jsem po očku sledovala, jak mě Marek pozoruje. Zašívala jsem mu tričko, seděl vedle a nábožně mě sledoval. Bylo to na hlavu! „Hele, nechceš dělat něco jiného, než na mě koukat?“ nadhodila jsem. „Ale já na tebe koukám mo

Kdysi dávno, už před mnoha lety, jsem se bláznivě zamilovala do cizince, i přesto, že jsem byla vdaná a měla jsem dvě děti. Moje láska byla ale silnější a já spálila všechny mosty. Byla jsem mladá a moje hormony se nedaly rozumem ovlivnit. Nic nepomohl ani fakt, že už jsem v té době měla manžela a dvě děti. Dost jsem si pospíšila, jako všichni. Tehdy bylo běžné, že se dívky vdávaly brzy. Svého

Když píšu tyto řádky, přemýšlím, jestli to bylo prostředím, ve kterém jsem vyrůstala. Měla jsem špatné cíle. Od rané puberty jsme spolu s holkami soupeřily, která bude lepší. Ve všem. Ve sportu, v oblečení, učení, následně jsme se předháněly, která uloví lepšího kluka. V rodině jsem podporu měla. Můj otec byl úspěšný podnikatel, který mne a mé sourozence vedl ke sportu. Život ve zlaté kleci

Máte někoho blízkého, komu svěříte vše. Ani rodině tak nevěříte. A když vás pak dotyčný zradí? Raději se spolehněte jen na sebe. Víme, že přátelé si někdy dokážou velice ublížit. Ale co pak dál? Definitivně se rozejít? Hledat cestu k odpuštění? Co když to ten druhý neudělal úmyslně a jen „uklouzl“? Je to jako s nevěrou. Netušíte, zda to toho druhého mrzí, nebo mu to je jedno a udělá to znovu. N

Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem bratra opět spatřila. Byl už velký, já také. Kolik času jsme ztratili. Jsou věci, které nepochopíte nikdy. Jako dítě nevíte, pak leckoho omlouváte, že nemohl jinak. Když však zjistíte, o co vás připravil, pochopení opět mizí. Celý život mne to trápilo To, co mně a Kájovi udělala rodina, jí nikdy neodpustím. Je to jako dnes. Intenzivnější pocit ze