Kam zmizel ten báječný kluk, kterým Pepík býval? Stal se z něj tyran! Ničil všechny, bez výjimky. Zlost si vybíjel i na vnučce. A tak jsem řekla dost!

Už ve školce jsme po sobě s Pepíkem koukali. Já k němu vzhlížela jako k superhrdinovi. Byl to prostě kluk mých snů. V patnácti jsme spolu začali chodit. Scházeli jsme se tajně každý večer u kapličky na rozcestí. V sedmnácti jsem otěhotněla a byla tak šťastná!

Vydržela jsem

Vzápětí mě ale čekala studená sprcha. Pepík mi řekl, že není na takový závazek připravený. Nechtěl, aby se dítě vůbec narodila, a to se mu, bohužel, splnilo. Ve stavu strašného napětí a stresu z toho, jak se Pepík ke všemu postavil, jsem potratila.

Přesně v tuto chvíli jsem ho měla opustit. Jenže já byla dál bláznivě zamilovaná. Pepík narukoval na vojnu, kamarádi z naší party chodili na zábavy a užívali si života a já seděla doma a čekala na dopis z vojny. Chodilo mi jich zoufale málo.

Později jsem se dozvěděla, jak si Pepa na vojně užíval. Měl tam snad každý měsíc jinou holku. Věrnost mu nic neříkala. Když se vracel z vojny, vítala jsem ho na nádraží s pláčem a objímala ho, jako by to byl jediný muž pod sluncem.

Ani jeho chladné chování mě neodradilo. Vydržela jsem i všechny jeho další milenky. Čekala jsem sedm let, než si mě konečně vzal. A pak už jsem slyšela jenom: „Uvař, ukliď, nikam nepůjdeš!“

Tak daleko

Když se nám narodila dcera Mirka, nic se nezlepšilo. Spíše naopak. Hulákal na mě, že jsem ho zklamala, že chtěl syna. Ten se narodil jako druhý. Nemůžu ale říct, že by Pepík radostí skákal do nebe. Spíše se stal pravý opak.

Začal být ještě vzteklejší, dokonce mě začal bít. A tak jsem žila s násilníkem, kterého jsem milovala tolik, že jsem nedokázala odejít. Nebyl agresivní jen ke mně, ale také k dětem. Chtěl z nich vychovat loutky, které bude ovládat stejně jako mě. Dodnes si vyčítám, že jsem to nechala zajít tak daleko.

Plný nenávisti

Po revoluci začal podnikat a stal se z něho velký boss. Když děti odrostly, nastoupily k němu do firmy. Nikdy je neuměl pochválit, natož jim za něco poděkovat Uměl jenom řvát! Před pár lety jeho firma zkrachovala.

Snažila jsem se mu být co největší oporou, společně s dětmi. To se ale tvrdě obrátilo proti nám. V ten čas jsem konečně pochopila, že můj muž už nikdy jiný nebude. A taky jsem ho už tak nemilovala.

Pod vlivem křivdy a obrovského vzteku, který vůči celému světu měl, se začal mstít nejen mně a dětem, ale také své malé vnučce. Vadilo mu na ní všechno. Na tom nevinném dítěti, které mělo dědečka rádo.

Je strašně těžké přijmout fakt, že člověk, se kterým jste prožili celý život, se snaží zničit všechny drahé, které kolem sebe máte! Nevím, kde se najednou vzala ve mně ta síla: „Dost!“ zařvala jsem a vrazila Pepíkovi takovou facku, až spadl ze židle.

Druhý den jsem podala žádost o rozvod a konečně žiju šťastný a svobodný život. My všichni. Jak se má Pepík? Nevíme, a vědět to nechceme.

Květa (67), Příbram