Naše rodina byla pospolitá. Dcera se ale přivdala do rodiny, kde si vzájemně nemohou přijít na jméno. Když jsem nedávno slavila své šedesátiny, oslava se konala samozřejmě u nás. Celá rodina se sjela, až na moji nejmladší. „Mami, nezlob se, ale Vilíkovi rostou zuby a já zrovna bojuji s nějakou chřipkou,“ zavolala mi dcera dva dny předem. A tak jsme se dohodly, že přijedu já k ní a oslavíme si t

Když se narodil náš syn Jára, byla jsem šťastná. Na rozdíl od mých kamarádek, které nelibě nesly, jak jim děti rychle rostou, já se těšila, až vyroste. S manželem jsme se seznámili krátce po revoluci. Já dělala jazykovou redaktorku v televizi a můj muž tam byl kameramanem. Velmi nadějným, musím podotknout. Po dvou letech jsme se s Jaromírem vzali a za další dva roky se nám narodil syn Jára. Mys

Se sestrou jsme byly vždy nejlepší kamarádky a nerozlučná dvojka. Rodiče nám dopřáli, všechno, co mohli, přesto je Eva nakonec okradla, když byli odkázáni jen na naši pomoc! Ve své sestře Evě jsem se vždy viděla, i když mezi námi byl pětiletý věkový rozdíl. Ona byla ta „starší a rozumná“, já ta, kterou bylo třeba ochraňovat. Peníze se v naší rodině nikdy nepovažovaly za problém, a to i přesto,

Moje rodina patří k maloměstské smetánce. Zakázali mi si vzít pouhého automechanika, a tak jsem musela odejít z domova. Moji rodiče restituovali dům v Lounech, ve kterém jsme bydleli a ve kterém je restaurace, kde můj otec celý život pracoval jako číšník. Vydělával dost i za komunistů, a tak bylo jasné, že si hospodu nechá. Moji rodiče se řadili k místní pomyslné smetánce. Já už od střední š

Ve chvíli, kdy jsem ho poprvé spatřila, jsem netušila, že jednou, za pár let, budeme žít v jednom bytě, na jedné adrese a s vidinou společné budoucnosti. Seděl tam v bílé bundě, se šibalským úsměvem a docela se mi líbil. Dlouho se pak nic nedělo, každému z nás ubíhal život vlastním směrem, každý si žil ten svůj bez toho, aniž bychom si uvědomovali, že ten druhý existuje. Po nějaké době ho př

Když jsem začala na své dceři pozorovat divné chování, nejdřív jsem odmítla věřit, že by to mohlo mít příčinu tak strašlivou. Stáňa se narodila, když už jsem ani nedoufala, že bych ještě někdy mohla mít dítě. Manžel se už dávno předtím se mnou rozvedl, toužil po velké rodině a tu já mu nebyla schopná dát. Chápala jsem ho, taky jsem si moc přála děti. Pak jsem jednou po krátkodobé známosti zj

Byly jsme rozhádané a zatímco ona odjela na dovolenou, já se doma užírala vzteky. Tak jsem ji připravila o  to nejcennější, co jí už nikdo nenahradí. Už jako malá si moje sestra Anna hrála nejraději s panenkami na svatbu. Nakonec se dočkala. Tomáše potkala, když jí bylo dvacet a po roce se vzali. Svatba byla dokonalá. A stejně pak i jejich manželství. Já čekala na svého Jáchyma jedenáct let.

O své manželství jsem se prala jako lev, byl to ale předem prohraný boj. Časem jsem však zjistila, že jako přátelé jsme skvělý tým. Po pěti letech jsem odešla od svého manžela. „Už toho mám dost!“ řekla jsem a práskla za sebou dveřmi. S jedním kufrem a tříletou dcerou v náručí. Tehdy jsem si myslela, že je to jednou provždy, ale svůj názor jsem ještě mnohokrát změnila. Konečně v klidu Živ

Když mě přítel požádal o ruku, svěřila jsem se okamžitě své starší sestře. Prozradila jsem jí dokonce naše tajné plány svatby. Jenže ona mě zradila a vše vyzvonila rodičům. Ti se urazili. Poprvé jsem se vdávala mladá, bylo mi dvacet a už od samého začátku bylo všechno špatně. Moji rodiče mě do manželství tlačili, protože se jim můj tehdejší partner zdál skvělou partií. Byl to o deset let starší

Podobné příběhy jsem slýchávala leda v televizi. Nikdy bych neřekla, že je možné, aby si žena nevšimla, že v ní roste nový život. Má dcera je ale živoucím důkazem, že to možné je. Když naše dcera Daniela začala chodit s Dominikem, který byl o šest let starší, neměla jsem z toho vůbec radost. Bylo jí sedmnáct a on už byl docela zkušený mladý muž. Vzala jsem ji proto na gynekologii, kde jí paní d