Dlouho jsem nemohla najít toho pravého. Nejspíš to bylo tím, že nevypadám zrovna jako modelka. Chlapi se o mě nikdy moc nezajímali a tak jsem sama hledala na tom nejméně vhodném místě – na internetu. Dnes mi přijde neuvěřitelné, že to nakonec přece jen vyšlo! Bylo mi už skoro čtyřicet, když mi přišel mail z jedné seznamky: „Ahoj Vlasto, tady Vlasta. Je to legrační, že máme stejná křestní jména,

Bylo uplakané září. Čekala jsem na příjezd vlaku a brečela jsem také. Můj přítel Karel mi totiž zrovna dal kopačky. Seděli jsme s Karlem v denní vinárně. Na okenní tabule bubnoval déšť. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. To se mi snad zdá. Tohle se nestalo, nikdo by tomu nevěřil. Kamarádky mi to nikdy neuvěří! Dívala jsem se na svého společníka jako na zjevení. Seděl tu ve vojenské uniformě

Když mi zavolal můj bývalý spolužák ze střední, že se chystá třídní sraz po několika letech, zaplavila mě vlna nadšení a euforie. S lidmi ze střední jsme měli úplně jiný vztah než se základkou. Byli jsme sice pořád ještě děti, přesto ale už tak nějak dospělejší, vznikaly mezi námi první lásky a zažili jsme toho spolu zkrátka spoustu. Nikdy nezapomenu na náš školní zájezd do Bulharska, kde se mů

Můj vyvolený byl o hodně mladší, navíc kytarista. Babička s mámou o takovém ženichovi nechtěly ani slyšet. Pracovala jsem v tu dobu v hotelu Sport jako pokojská. Bylo to svým způsobem tragikomické, neboť hotel patříval v lepších časech, které jsem bohužel už nepamatovala, naší rodině. Tehdy se jmenoval Korso a ještě před tím Corso. V osmdesátých letech jsem tu tedy dělala pokojskou dílem z nostal

V lásce jsem se tolikrát spletla, že už jsem nedokázala žádnému muži věřit. Dokud jsem nepotkala Petra. Na své dětství moc ráda nevzpomínám. Otec hodně pil a s matkou jsem si nerozuměla. Vlastně mě psychicky deptala. Musela jsem být jen doma, zavřená mezi čtyřmi stěnami. Ven s kamarádkami mi chodit nedovolovala. Byla velmi přísná, občas jsem dostala i facku nebo výprask. Dnes mají děti naště

Roman byl moje první velká školní láska. Jenomže, zatímco já milovala jeho, on byl zakoukaný do mé nejlepší kamarádky Jany, která ovšem jeho city vůbec neopětovala. Jeho přízeň, kterou jí projevoval, ji obtěžovala. Vyhýbala se mu, a když už se s ním střetla, dělala si z něj akorát legraci. „Když já ji tak miluji!“ svěřoval se mi Roman a mně ho bylo tak líto. Zároveň jsem si říkala, proč plý

Už jsem měla těch mladých floutků tak akorát dost. Chtěli se jen nezávazně pobavit a dál si jít vlastní cestou. Vidět se jen tehdy, když oni měli náladu, a pak se vrátit k mamince, která se o ně se vším všudy postarala. Proč by taky opouštěli svoje dobře zabydlené hnízdečko, když je z nich nikdo nevyhodil? To by byli sami proti sobě. Ano, většina kluků, které jsem za svých pětadvacet let potkala

Byla jsem městská holka. Sice jsem jezdila na vesnici za babičkou každé letní prázdniny, ale nikdy jsem si nedokázala představit, že bych tam žila. Město bylo pro mě nade vše. Milovala jsem kina a divadla stejně jako nákupní centra, které mi připomínaly chrámy. Když se mi narodila moje dcera, Amálka, bylo to nejkrásnější dítě na světě. Zamilovala jsem se do ní na první pohled. Zato můj přítel, A

Když jsem byla malá, den co den jsem si říkala, že až vyrostu, budu ta nejšťastnější holka na světě. Představovala jsem si, že potkám opravdového prince z pohádky, který mě odvede do svého zámku, vezme si mě za ženu a budeme mít spolu aspoň dvě děti. Možná to všechno bylo kvůli tomu, že jsem se cítila tak sama. Nemilovaná holka, která je všem jenom na obtíž. Především své matce. Otec vlastně dom

Nejprve jsem ho potkala v baru, pak mě přišel zachraňovat po nehodě. Tvářila jsem se, že mě jeho péče obtěžuje, ale ve skutečnosti jsem netoužila po ničem jiném. V životě jsem to neměla lehké. Máma mě jako pětiletou „odložila“ spolu s roční sestrou do domova. Naštěstí mě škola bavila, podařilo se mi vystudovat a najít si slušnou práci. Vzala jsem si hypotéku na vlastní malý byt, a přestože mi p