Měla jsem celkem spokojený život, který mě ale příliš nenaplňoval. Pak ovšem přišel někdo, kdo mi otevřel oči. Letos to bude dvacet let, kdy se můj život změnil v pohádku, která trvá dodnes. Žila jsem tehdy v klidném, ale studeném manželství. Vdávala jsem se brzy, už v osmnácti letech. Měli jsme jednoho syna, který se už odstěhoval do Brna kvůli studiu na vysoké škole. Jako každému člověku, i m

Zlaté srdce, pomalá hlava, říkal o mně pan ředitel. Propadla jsem na základce. Připadala jsem si hloupá a bála se, že zůstanu na ocet. Dělala jsem v životě už asi milion věcí. V tu dobu zrovna hospodskou. Předtím všechno možné, uklízečku, svačinářku, na šrotišti i ve vepříně. Holka, která propadla na základce, si zkrátka nemůže vybírat. Zlaté srdce, pomalá hlava, říkával o mně pan ředitel, velk

Vysnila jsem si venkovský ráj, ve kterém opravdu žiji. A co je na tom nejkrásnější? Mám tu i láskyplnou společnost. Jako holka z města, která celé mládí strávila v panelákovém bytě, jsem měla jeden obyčejný sen. Snila jsem o tom, že až se jednou provdám, postavíme si s manželem domek a usadíme se na venkově. Nebo si alespoň pořídíme chatku a na ní budeme trávit každý víkend. Vize to byla dokona

Vyjela jsem s kamarádkou na krátký pobyt do lázní. Při ubytování jsme zjistily, že nám v pokoji kape topení, tak jsem to šla nahlásit na recepci. Objevil se údržbář, závadu odstranil a při odchodu se na mě dlouze zadíval. „Určitě ses mu líbila, Jano, když se na tebe tak díval,“ prohlásila kamarádka. „Možná jsem mu připadala povědomá, stejně tak on mně,“ odpověděla jsem. Když jsem se druhý den v

Na nádraží jsme se rozloučili a já šla domů brečet. Prázdniny se blížily ke konci a já jsem se bála, že s nimi odchází i moje velká láska. Moře slz jsem tehdy vyplakala. Byla to krásná letní láska, ale bála jsem se, že začátkem školního roku skončí. Seznámili jsme se ve vesničce, kde jsem měla babičku, a Honza sem jezdil do chaty, která patřila nějakým jeho vzdáleným příbuzným. Oba jsme se v

Umírala jsem žárlivostí. V naší vesnici žila jedna pěkná ženská vedle druhé. Co když se ten můj manžel do nějaké z nich zakouká? Vždycky jsem byla žárlivá. Myslela jsem, že to k lásce patří. Přece se říká: Kdo nežárlí, nemiluje. Časem jsem však došla k závěru, že možná žárlím víc než ostatní. Provdala jsem se za hezouna. Když si vzal brýle proti slunci, koženkovou bundu a džíny, holkám se ta

Se Štěpánem jsme měli krátce před svatbou, než se všechno zhroutilo. Jedno falešné nařčení stačilo k tomu, aby se nám změnily životní plány. V yrůstala jsem v době, kdy bylo běžné, že se dívky vdávaly i v osmnácti letech. Často to bylo proto, že „musely“, pro většinu z nich ale dávalo založení rodiny v takhle mladém věku smysl. Ne všechna manželství pak vydržela, i když se o to ovšem tenkrát li

Jako školačka jsem nosila vlasy „na kluka“. Maminka s tatínkem mi nikdy nevysvětlili, proč jsem nemohla mít dlouhé vlasy jako moje ségra. Je fakt, že já byla vždycky taková dračice, skoro jako kluk. Přesto jsem se hned v první třídě zamilovala do modrookého blonďáčka. Netuším proč, ale modré oči ve mně odmalinka vyvolávají mírné závratě, prostě se mi na klucích, teď už na mužích, strašně líbí.

Moje první, a já pevně doufám, že i poslední, svatba proběhla, až když mi bylo čtyřicet let. Na svou první lásku jsem si musela počkat. Již od základní školy jsem nenáviděla otázku: „Jsi do někoho zamilovaná?“ S oblibou mi ji pokládali nejen rodiče, ale už od dob dětských lásek se takhle hloupě ptala i každá kamarádka. Nechápala jsem, proč zrovna já bych se musela do někoho zamilovávat. Je to s

Láska si nevybírá a přichází i tam, kde to není společensky vhodné. Nedá se ale zastavit. Před svými blízkými musím nový vztah tajit! Bylo mi padesát dva let, když jsem nečekaně přišla o svého manžela. Stala se mu osudnou jedna služební cesta. Při cestě domů měl autonehodu, jejíž následky byly tak vážné, že ani přes zásah záchranářů můj Antonín nepřežil. I když jsem si manžela nadevše vážila a