Domů     Tu červenou růži z pouti mám dodnes schovanou
Tu červenou růži z pouti mám dodnes schovanou

Naši nedůvěřovali lufťákům, prý že nemají charakter. Ale co jsem měla dělat, když jsem se do jednoho z nich tak moc zamilovala?

V naší obci se starousedlíci koukali na lufťáky skrz prsty. Považovali se tu skoro za nepřátele. Podle místních jen škodili. Když jsme v lese objevili odhozené odpadky, táta chmurně pravil:

„To udělali lufťáci.“ Ti také pravidelně o prázdninách vykoupili chleba, a tak nezbylo na domácí, kteří zuřili. Spíš si měli stěžovat na vedoucí samoobsluhy, která tvrdošíjně objednávala méně bochníků, než bylo třeba. Proč, to nikdo nevěděl.

Na pečivo se v sezoně stály fronty od šesti hodin od rána. Sámoška otevírala v 6.30, ale celkem zbytečně, neboť chleba, rohlíky a šátečky s tvarohem vozili daleko později. Někdy přijeli až v devět a lidem, kteří je proklínali, suše odvětili: „Nemáme jenom vás.

Zkuste si jezdit po celém okrese, a uvidíte, jak je to strašné.“ Vojtu jsem poprvé spatřila ve frontě na chleba. Málem mi vypadly oči. Téměř jsem zapomněla, že tu čekám už dvě hodiny a bolí mě nohy. Byl to velký fešák.

Ani herečky

Ještě mi nebylo ani sedmnáct let. Vyprávěla jsem o něm všem kamarádkám, tehdy jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. „Kdybyste ho viděly!“ rozplývala jsem se. „Stál ve frontě na pečivo. Hele: blond vlasy, koženková bundička do pasu.

Džíny z Tuzexu, to se pozná na první pohled.“ Smutně jsem se podívala na svoje tesilky.

„Dokud budeš chodit takhle oblíkaná,“ suše konstatovala Milena, „tak si tě těžko všimne.“ Napadlo mě, že bych si zrovna od ní, protože měla maminku letušku, mohla půjčit k světu vypadající oděvy a nenápadně korzovat po návsi.

Milena velkoryse souhlasila, půjčila mi džíny, tričko s kopretinami z Paříže a černé sako, zjevně nepocházející z Československa, ale z kapitalistické ciziny.

Když jsem se do toho doma navlékla a vítězoslavně se natřásala před zrcadlem, babička se pokřižovala a spráskla ruce. „Holka nešťastná, kdes to vzala?“ zaúpěla.

„Tohle nemají ani herečky v televizi.“ Byla jsem neskonale šťastná, v tomhle bezvadném oblečení si mě přece nemůže nevšimnout. Neponechala jsem ale nic náhodě.

Nakulmovala jsem si vlasy a v duchu si pomyslela, že by se za mnou ohlédl i mnich, natožpak lufťák z Prahy. Tohle bude fungovat, řekla jsem si.

Nedělej nám ostudu

Bohužel jsem se přepočítala, jak už to tak v životě bývá. Pravda, korzovala jsem po návsi jako o život, ale blonďák se neukázal.

Vlastně jen na vteřinu, kdy kolem přefičel na motorce, aniž si atraktivní dívky s navlněnými vlasy, v džínách z Tuzexu a saku z USA jakkoli všiml. Ti kluci jsou tak blbí, pomyslela jsem si se slzami na krajíčku.

Zato jsem neušla pozornosti stařenky Kaftanové, která pohoršeně pravila: „Děvenko, a ví to tatínek, že si tady vykračuješ, oblečená jako nějaká…“ sama se lekla toho, co hodlá vyslovit, „jako nějaká taková povětrná?“ dokončila zjevně opatrněji, než zamýšlela.

Udělala jsem na ni vzteklý obličej.

Mobilní telefony neexistovaly, většina osob v obci neměla ani pevnou linku, telefonovat se chodilo na poštu nebo k předsedovi místního národního výboru, ale i tak stařenka dokázala zpravit o té události mé rodiče rychleji, než by to dokázala soudobá moderní technika.

Když jsem přišla domů, naši už věděli, že jsem na návsi pohoršovala starousedlíky. „Svleč to cizí peří, okamžitě to vrať a nedělej nám ostudu,“ štěkl táta. „Co tomu řeknou lidi?“ zanaříkala babička.

U střelnice

Prázdniny skončily a nastoupil melancholický podzim. Lufťáci se rozutekli do měst, zejména do stověžaté matičky, a tak jsem si říkala, že blonďáčka nejspíš neuvidím dlouho, nebo možná už nikdy, a přepadal mě z toho smutek.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se objeví na svatomartinské pouti. To už vítr ukradl stromům většinu listí a z oblohy se snášel neúprosný drobný déšť. Po lufťácích ani památky.

Bloumala jsem po návsi se stánky, střelnicemi a velkým řetízkovým kolotočem s výrazem raněné srny, oblečená jako obvykle, tedy jako hadrák. Nevěřila jsem svým očím: stál u střelnice a mířil na krepovou růži. Třikrát netrefil.

Rozhlédl se, spatřil mě a omluvně se usmál. To už jsem nevydržela. Táta byl vášnivý myslivec a naučil mě střílet jako Calamity Jane. Co mu také zbývalo, když se místo vytouženého syna narodila holka.

Kupoval mi autíčka a později knihy o fotbalistech nebo válkách. „Ukaž,“ vytrhla jsem fešákovi flintu z rukou. „Nebo se nedoplatíš.“ A tak jsem si tu červenou růži z pouti, kterou mám dodnes schovanou, vystřelila sama.

Bohouš

Představil se mi jako Vojta a strávili jsme spolu zbytek odpoledne. Byla to láska, o tom nebylo pochyb. Krátce jsme spolu chodili, byly to krásné časy.

Vojtěch pak ale putoval na vejšku až do Brna, daleko, předaleko, já zůstala v naší vesnici, kterou mám, přes veškeré její nedostatky, navždy v srdci. Dělala jsem předsedovi sekretářku a ve dne v noci myslela na svého milého.

Psala jsem mu skoro denně, on odpovídal tak jednou za měsíc. Vysvětloval, že není žádný velký psavec. Vídali jsme se, naštěstí. Naši na něj koukali skrz prsty. „Ten luf­ťák si tě nevezme,“ prorokoval táta. „Lufťáci nemají charakter.

Najde si nějakou holku na koleji a ty si vypláčeš oči.“ Taky máma malovala čerta na zeď: „Jak dlouho chceš čekat? Spolužačky se ti vdávají jedna za druhou. Proč se nerozhlédneš po zdejších mládencích? Vím o jednom, který po tobě pokukuje už od základky.

Na rukou by tě nosil.“ Pochopitelně myslela Bohouše. Dohazovali mi ho léta.

Pečený vařený

Pořád jsem poslouchala: „Bohouš umí vařit. No řekni: Kolik mladých kluků vaří? Prý upeče i bábovku. Šikulka. Jiní neuvaří ani čaj. Vyrábí nábytek. Panu Bradáčovi vyrobil poličky do obýváku a botník.“ Neustávalo to.

Časem přišli naši s tím, že si u Bohouše také objednají botník. To aby ho mohli pozvat k nám. Posadili nás vedle sebe jako dva vdolky a číhali, co si budeme říkat. Bohouš byl rudý až za ušima, já zatvrzele mlčela jako hrob.

„Tak pověz, Bohoušku, copak budeš v neděli vařit? Tvoje máti říkala, že vaříš obědy pro celou rodinu,“ snažila se máma. Bohouš něco koktal a já připomněla: „Myslela jsem, že se bude mluvit o botníku.“ Zasáhl táta slovy:

„Můžeme přece hovořit i o jiných věcech, nejen o botníku.“ Navzdory této strašně trapné návštěvě zvali naši Bohouše čím dál častěji.

Pomačkané karafiáty

Po botníku si objednali skříň do obýváku. Máma toužila po vnoučatech, jak jsem jednou vyslechla za pootevřenými dveřmi, a domnívala se, že se jich dočká tímto způsobem. Bohouš byl u nás pečený vařený, a tak se jednou stalo, co se stát muselo.

Zákon schválnosti funguje spolehlivě a přispěchá v těch nejnevhodnějších okamžicích. Byla krásná neděle, na stole oběd, za stolem samozřejmě Bohouš. Zrovna jsem přinášela mísu s polévkou, když někdo zazvonil.

Jakmile jsem otevřela dveře, zjevil se v nich usměvavý Vojta. Řekl, že úspěšně složil státní zkoušky, zpod saka vyndal pomačkané karafiáty a prstýnek, poklekl a požádal mě o ruku. Byla jsem nejšťastnější sekretářka na světě.

Truhlář

Ruku v ruce jsme se šli s tou novinou pochlubit našim, když tu jsem si uvědomila, že v kuchyni sedí také Bohouš. „Kdo to je?“ hlesl Vojta. „To je Bohouš, truhlář,“ vyhrkla jsem okamžitě. „Vyrobil nám botník. Chceš ho vidět?“ Jedním dechem jsem dodala:

„Maminko a tatínku, budu se vdávat.“ Naši i Bohouš mi posmutněle blahopřáli. Bohouš byl v jádru hodný kluk. Udělal nám do nového bytu nábytek do předsíně i do obýváku, a za velice slušnou cenu. A nakonec i on po letech našel tu pravou.

Miroslava (66), jižní Čechy

Související články
19.7.2024
S Václavem jsme se seznámili, když jsem pracovala jako servírka v hospodě. Václav tu sedával málem každý den. Kdyby mi tehdy někdo řekl: toho si jednou vezmeš za muže, zaťukám si na čelo. Vypadal jako ztracená existence. Vůbec jsem si ho tehdy nevšímala, jen jsem mu nosila jedno pivo za druhým. Často seděl v tmavém koutě úplně sám, jindy s kamarády podobného ražení. Šikovná jako poleno By
19.7.2024
Seznámili jsme se u táboráku. Praskalo dřevo, svítily hvězdy a on tak krásně zpíval. Až jsem si musela otřít slzy. Vzpomněla jsem si na den našeho seznámení, který se podobal tomuhle večeru. Šly jsme s kamarádkou podél řeky, večer byl krásný jako ze sna, a my uslyšely ten hlas. Mířily jsme za ním jako zhypnotizované. Můj idol seděl u táboráku s partou přátel. Když uviděli, jak stojíme a zírá
17.7.2024
Byla to láska z pionýrského tábora. Jardovi bylo devatenáct let a dělal vedoucího malým klukům. Byli z něj úplně paf a já taky. Zamilovala jsem se do něj na pionýrském táboře. Všechny holky to věděly, protože neumím udržet tajemství, všechno na sebe vykecám. Jsem odjakživa taková, máma byla to samé v bledě modrém. Byla jsem v oddíle nejstarších, patnáctiletých holek. Jardovi bylo devatenáct a d
14.7.2024
Věřím tomu, že pokud jsou si dva lidé souzeni, cestu k sobě si v životě nějak najdou. Jenom to někdy trvá opravdu hodně dlouho! Setkání, k němuž došlo po tolika letech v naší městské nemocnici, pro mě bylo velkým překvapením. Byla jsem tam tehdy za nemocnou sestrou a její stav mě docela trápil. Kráčela jsem zamyšlená po nemocniční chodbě, když jsem nechtěně vrazila do muže, který šel naproti. Z
13.7.2024
V manželství se Zdeňkem jsem prožila situaci, o které jsem si vůbec nedovedla představit, že by někdy mohla přijít. Průběh mého vztahu se Zdeňkem, mým manželem, byl asi takový, jaký bývá ve většině dlouhodobých partnerství. Poznali jsme se, když nám oběma bylo něco málo přes dvacet pět let. Nějakou dobu jsme se jen tak vídali, pak jsme spolu začali bydlet a po třech letech vztahu jsme se vzali
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hrad Svojanov: Působí zde snad dodnes jakési dávné prokletí?
enigmaplus.cz
Hrad Svojanov: Působí zde snad dodnes jakési dávné prokletí?
Hrad Svojanov patří mezi naše nejtajemnější hrady. Koluje o něm celá řada záhadných legend a pověstí. Pravděpodobně nejznámější z nich jsou pověsti o tragických osudech místních žen jménem Kateřina
Turistická stezka Silesianka: Nejkrásnější pohled na Euroregion Silesia
epochanacestach.cz
Turistická stezka Silesianka: Nejkrásnější pohled na Euroregion Silesia
Který výhled na česko-polské pohraničí, označované jako Euroregion Silesia, je ten nejkrásnější? Na tuto otázku nemusíme odpovídat teoreticky, ale můžeme v praxi vyzkoušet turistickou stezku Silesianka. Nachází se nedaleko od hradu Štramberk v okrese Nový Jičín. Provede nás k celkem 34 vyhlídkovým objektům na obou stranách hranice – 23 na české straně, 11 na polské. Na trase jsou
Láska v duchu feng-šuej
nejsemsama.cz
Láska v duchu feng-šuej
Jste už dlouho sama a nedaří se vám potkat vhodného partnera? Zkuste to podle moudrého učení feng-šuej, které vám může pomoci nejen tipy, jak udělat domov kouzelnějším, ale také jak potkat pana Božského. Když to v dávných dobách nešlo jinak, lidé se uchylovali k milostné magii. A dělají to i dnes. Existují metody, jak přivábit
Krátil vůdce amerických nacistů daně?
historyplus.cz
Krátil vůdce amerických nacistů daně?
„Heil Hitler!“ ozývají se 20. února 1939 halasné výkřiky z davu shromážděného v newyorské hale Madison Square Garden. Paže účastníků švihají nahoru v nacistickém pozdravu. Na 22 000 Němců, naturalizovaných v USA, protestuje proti židovskému spiknutí…   Na shromáždění, konaném u příležitosti blížícího se výročí narození prvního amerického prezidenta George Washingtona (1732‒1799), se vedle sebe objevuje jeho
Randová se strachuje o své blízké
nasehvezdy.cz
Randová se strachuje o své blízké
Hvězda seriálu Ulice je prostě smolařka v lásce. Ač Martina Randová (52) vypadá rok od roku stále lépe, toho pravého pořád ne a ne najít. Ještě před dvěma lety otevřeně říkala, že je přesvědčená o
Victorinox s damaškovým nožem pro 2024
iluxus.cz
Victorinox s damaškovým nožem pro 2024
Letošní limitovaná edice Damast je fascinujícím spojením nože Victorinox Farmer X, oblíbených střenek Alox v syté tmavě hnědé barvě a elegantní čepele Damasteel®. Jmenuje se Farmer X Alox Damast a je
Matka mi pořád mluví do života
skutecnepribehy.cz
Matka mi pořád mluví do života
Asi nejsem jediná, koho to potkalo. Ale až příliš pozdě jsem zjistila, že mi moje matka řídí život a já tak žiju ten její, nikoliv svůj. Moje máma byla doma vždy generál a táta byl typický podpantoflák… Máma ho jen úkolovala a on ani neodporoval. Rozhodovala o všem Když jsem byla trošku starší, dali mě na výběrovou školu s rozšířenou
Těstoviny s houbami, kuřetem a slaninou
tisicereceptu.cz
Těstoviny s houbami, kuřetem a slaninou
Houby a těstoviny k sobě pasují jako rajče a bazalka! Takhle je nejraději vaříme my. Ingredience na 4 porce 1 balení oblíbených těstovin 100 g čerstvých hub 1 šalotka 5 snítek tymiánu 300 ml
Pozorování UFO nad Argentinou: Podobnost s Roswellem čistě náhodná?
epochalnisvet.cz
Pozorování UFO nad Argentinou: Podobnost s Roswellem čistě náhodná?
Záhada jednoho z nejzvučnějších případů UFO v Argentině, pokřtěného tiskem jako argentinský případ Roswell, dodnes přetrvává v paměti nejen argentinských ufologů. Podobnost s legendárním případem v Novém Mexiku z roku 1947 je skutečně až zarážející…   Je právě 17. srpna 1995 a Antonio Galvagno si za jasného dne se svou ženou dopřává oběd, když asi v
Splynutí organismů spustilo překotný rozvoj života na Zemi
21stoleti.cz
Splynutí organismů spustilo překotný rozvoj života na Zemi
Soužití dvou organismů, kdy jeden žije uvnitř těla druhého, se označuje jako endosymbióza. Pokud dojde k jejich splynutí, změní se jednodušší organismus v organelu druhého. Za celou historii naší plan
Jak snížit riziko při cestách do exotických destinací? Očkujte se!
epochaplus.cz
Jak snížit riziko při cestách do exotických destinací? Očkujte se!
Češi si k trávení své dovolené vybírají čím dál exotičtější země. Kromě obohacujícího zážitku si s sebou domů však mohou přivézt i nechtěný suvenýr – některou ze život ohrožujících nemocí, které se u nás nevyskytují, nebo zde již byly vymýceny. Jak tomu zabránit? Vedle úrazů, které jsou nejčastější zdravotní komplikací, postihující turisty na cestách, se jich velká
Jídelna s vytříbeným vkusem
rezidenceonline.cz
Jídelna s vytříbeným vkusem
Místo pro stolování je velmi často součástí multifunkční společenské zóny, proto na ni svým stylem obvykle navazuje. Shoduje se zejména materiálově, výsledná kompozice mnohdy poslouží i jako přirozený prostorový předěl. Vybavení prostoru, souvisejícího s konzumací jídla, se odvíjí od dané dispozice a její velikosti, odpovídat by mělo rovněž počtu členů domácnosti. Odráží určitě i to,