Domů     Tu červenou růži z pouti mám dodnes schovanou
Tu červenou růži z pouti mám dodnes schovanou
7 minut čtení

Naši nedůvěřovali lufťákům, prý že nemají charakter. Ale co jsem měla dělat, když jsem se do jednoho z nich tak moc zamilovala?

V naší obci se starousedlíci koukali na lufťáky skrz prsty. Považovali se tu skoro za nepřátele. Podle místních jen škodili. Když jsme v lese objevili odhozené odpadky, táta chmurně pravil:

„To udělali lufťáci.“ Ti také pravidelně o prázdninách vykoupili chleba, a tak nezbylo na domácí, kteří zuřili. Spíš si měli stěžovat na vedoucí samoobsluhy, která tvrdošíjně objednávala méně bochníků, než bylo třeba. Proč, to nikdo nevěděl.

Na pečivo se v sezoně stály fronty od šesti hodin od rána. Sámoška otevírala v 6.30, ale celkem zbytečně, neboť chleba, rohlíky a šátečky s tvarohem vozili daleko později. Někdy přijeli až v devět a lidem, kteří je proklínali, suše odvětili: „Nemáme jenom vás.

Zkuste si jezdit po celém okrese, a uvidíte, jak je to strašné.“ Vojtu jsem poprvé spatřila ve frontě na chleba. Málem mi vypadly oči. Téměř jsem zapomněla, že tu čekám už dvě hodiny a bolí mě nohy. Byl to velký fešák.

Ani herečky

Ještě mi nebylo ani sedmnáct let. Vyprávěla jsem o něm všem kamarádkám, tehdy jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. „Kdybyste ho viděly!“ rozplývala jsem se. „Stál ve frontě na pečivo. Hele: blond vlasy, koženková bundička do pasu.

Džíny z Tuzexu, to se pozná na první pohled.“ Smutně jsem se podívala na svoje tesilky.

„Dokud budeš chodit takhle oblíkaná,“ suše konstatovala Milena, „tak si tě těžko všimne.“ Napadlo mě, že bych si zrovna od ní, protože měla maminku letušku, mohla půjčit k světu vypadající oděvy a nenápadně korzovat po návsi.

Milena velkoryse souhlasila, půjčila mi džíny, tričko s kopretinami z Paříže a černé sako, zjevně nepocházející z Československa, ale z kapitalistické ciziny.

Když jsem se do toho doma navlékla a vítězoslavně se natřásala před zrcadlem, babička se pokřižovala a spráskla ruce. „Holka nešťastná, kdes to vzala?“ zaúpěla.

„Tohle nemají ani herečky v televizi.“ Byla jsem neskonale šťastná, v tomhle bezvadném oblečení si mě přece nemůže nevšimnout. Neponechala jsem ale nic náhodě.

Nakulmovala jsem si vlasy a v duchu si pomyslela, že by se za mnou ohlédl i mnich, natožpak lufťák z Prahy. Tohle bude fungovat, řekla jsem si.

Nedělej nám ostudu

Bohužel jsem se přepočítala, jak už to tak v životě bývá. Pravda, korzovala jsem po návsi jako o život, ale blonďák se neukázal.

Vlastně jen na vteřinu, kdy kolem přefičel na motorce, aniž si atraktivní dívky s navlněnými vlasy, v džínách z Tuzexu a saku z USA jakkoli všiml. Ti kluci jsou tak blbí, pomyslela jsem si se slzami na krajíčku.

Zato jsem neušla pozornosti stařenky Kaftanové, která pohoršeně pravila: „Děvenko, a ví to tatínek, že si tady vykračuješ, oblečená jako nějaká…“ sama se lekla toho, co hodlá vyslovit, „jako nějaká taková povětrná?“ dokončila zjevně opatrněji, než zamýšlela.

Udělala jsem na ni vzteklý obličej.

Mobilní telefony neexistovaly, většina osob v obci neměla ani pevnou linku, telefonovat se chodilo na poštu nebo k předsedovi místního národního výboru, ale i tak stařenka dokázala zpravit o té události mé rodiče rychleji, než by to dokázala soudobá moderní technika.

Když jsem přišla domů, naši už věděli, že jsem na návsi pohoršovala starousedlíky. „Svleč to cizí peří, okamžitě to vrať a nedělej nám ostudu,“ štěkl táta. „Co tomu řeknou lidi?“ zanaříkala babička.

U střelnice

Prázdniny skončily a nastoupil melancholický podzim. Lufťáci se rozutekli do měst, zejména do stověžaté matičky, a tak jsem si říkala, že blonďáčka nejspíš neuvidím dlouho, nebo možná už nikdy, a přepadal mě z toho smutek.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se objeví na svatomartinské pouti. To už vítr ukradl stromům většinu listí a z oblohy se snášel neúprosný drobný déšť. Po lufťácích ani památky.

Bloumala jsem po návsi se stánky, střelnicemi a velkým řetízkovým kolotočem s výrazem raněné srny, oblečená jako obvykle, tedy jako hadrák. Nevěřila jsem svým očím: stál u střelnice a mířil na krepovou růži. Třikrát netrefil.

Rozhlédl se, spatřil mě a omluvně se usmál. To už jsem nevydržela. Táta byl vášnivý myslivec a naučil mě střílet jako Calamity Jane. Co mu také zbývalo, když se místo vytouženého syna narodila holka.

Kupoval mi autíčka a později knihy o fotbalistech nebo válkách. „Ukaž,“ vytrhla jsem fešákovi flintu z rukou. „Nebo se nedoplatíš.“ A tak jsem si tu červenou růži z pouti, kterou mám dodnes schovanou, vystřelila sama.

Bohouš

Představil se mi jako Vojta a strávili jsme spolu zbytek odpoledne. Byla to láska, o tom nebylo pochyb. Krátce jsme spolu chodili, byly to krásné časy.

Vojtěch pak ale putoval na vejšku až do Brna, daleko, předaleko, já zůstala v naší vesnici, kterou mám, přes veškeré její nedostatky, navždy v srdci. Dělala jsem předsedovi sekretářku a ve dne v noci myslela na svého milého.

Psala jsem mu skoro denně, on odpovídal tak jednou za měsíc. Vysvětloval, že není žádný velký psavec. Vídali jsme se, naštěstí. Naši na něj koukali skrz prsty. „Ten luf­ťák si tě nevezme,“ prorokoval táta. „Lufťáci nemají charakter.

Najde si nějakou holku na koleji a ty si vypláčeš oči.“ Taky máma malovala čerta na zeď: „Jak dlouho chceš čekat? Spolužačky se ti vdávají jedna za druhou. Proč se nerozhlédneš po zdejších mládencích? Vím o jednom, který po tobě pokukuje už od základky.

Na rukou by tě nosil.“ Pochopitelně myslela Bohouše. Dohazovali mi ho léta.

Pečený vařený

Pořád jsem poslouchala: „Bohouš umí vařit. No řekni: Kolik mladých kluků vaří? Prý upeče i bábovku. Šikulka. Jiní neuvaří ani čaj. Vyrábí nábytek. Panu Bradáčovi vyrobil poličky do obýváku a botník.“ Neustávalo to.

Časem přišli naši s tím, že si u Bohouše také objednají botník. To aby ho mohli pozvat k nám. Posadili nás vedle sebe jako dva vdolky a číhali, co si budeme říkat. Bohouš byl rudý až za ušima, já zatvrzele mlčela jako hrob.

„Tak pověz, Bohoušku, copak budeš v neděli vařit? Tvoje máti říkala, že vaříš obědy pro celou rodinu,“ snažila se máma. Bohouš něco koktal a já připomněla: „Myslela jsem, že se bude mluvit o botníku.“ Zasáhl táta slovy:

„Můžeme přece hovořit i o jiných věcech, nejen o botníku.“ Navzdory této strašně trapné návštěvě zvali naši Bohouše čím dál častěji.

Pomačkané karafiáty

Po botníku si objednali skříň do obýváku. Máma toužila po vnoučatech, jak jsem jednou vyslechla za pootevřenými dveřmi, a domnívala se, že se jich dočká tímto způsobem. Bohouš byl u nás pečený vařený, a tak se jednou stalo, co se stát muselo.

Zákon schválnosti funguje spolehlivě a přispěchá v těch nejnevhodnějších okamžicích. Byla krásná neděle, na stole oběd, za stolem samozřejmě Bohouš. Zrovna jsem přinášela mísu s polévkou, když někdo zazvonil.

Jakmile jsem otevřela dveře, zjevil se v nich usměvavý Vojta. Řekl, že úspěšně složil státní zkoušky, zpod saka vyndal pomačkané karafiáty a prstýnek, poklekl a požádal mě o ruku. Byla jsem nejšťastnější sekretářka na světě.

Truhlář

Ruku v ruce jsme se šli s tou novinou pochlubit našim, když tu jsem si uvědomila, že v kuchyni sedí také Bohouš. „Kdo to je?“ hlesl Vojta. „To je Bohouš, truhlář,“ vyhrkla jsem okamžitě. „Vyrobil nám botník. Chceš ho vidět?“ Jedním dechem jsem dodala:

„Maminko a tatínku, budu se vdávat.“ Naši i Bohouš mi posmutněle blahopřáli. Bohouš byl v jádru hodný kluk. Udělal nám do nového bytu nábytek do předsíně i do obýváku, a za velice slušnou cenu. A nakonec i on po letech našel tu pravou.

Miroslava (66), jižní Čechy

Související články
4 minuty čtení
Domluvila jsem si schůzku s mužem ze seznamky. Jenže den se nevyvíjel vůbec podle plánu. Ve stresu jsem si popletla místo setkání. Po dlouhé době jsem se odhodlala jít na schůzku s příjemným mužem ze seznamky a chtěla jsem vypadat co nejlépe. Jenže jako na potvoru, ten den v práci byl jeden velký chaos. Šéf trval na tom, že nikdo neodejde, dokud se práce neodevzdá. I když jsem se už od rána těš
3 minuty čtení
Čas utekl jako voda, s Pepou, o kterého jsem kdysi tak stála, jsme se rozvedli. Byla jsem přesvědčena, že zůstanu sama, ale osud to tak nechtěl. Měl pro mě ještě jednu lásku. Koukala jsem z okna chaty na jez a myslela na to, že čas utekl jako ta voda. Jak je to dlouho, co jsem se na jezu producírovala, aby si mě všiml Pepa? Pak si mě doopravdy všiml, ale otázka zní, co jsem tím získala. Dvacet
3 minuty čtení
Kdo hledá prince z pohádky, neuspěje. Pokud žena nechce zůstat sama, je třeba přestat snít a navrátit se na pevnou zem. Připadala jsem si stará. Z dnešního pohledu jsem stará určitě nebyla, bylo mi šestatřicet, ale vše nasvědčovalo tomu, že zůstanu na ocet. Další rok zase utekl jako voda a přišel máj. Voněl šeříkem, jasmínem a kvetoucími třešňovými stromy a sliboval lásku, ale, jak jsem byla př
6 minut čtení
Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku. Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat. Beznadějně zamilovaná Vyuči
3 minuty čtení
Rozvod vás semele. Člověk se dlouho vzpamatovává a čeká, kdy se konečně z toho dna dostane. Já věřila tomu, že už zůstanu navždycky sama. Naštěstí si mě láska našla. Po rozvodu jsem spálila všechny mosty, dala sbohem milovanému městu a přátelům, z nichž mnozí ani opravdovými přáteli nebyli, prodala byt a koupila domeček na venkově. Sehnala jsem tu i práci v místní prodejničce a sama sobě řekla,
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Deset bytostí z českého folkloru, o kterých jste možná nikdy neslyšeli
enigmaplus.cz
Deset bytostí z českého folkloru, o kterých jste možná nikdy neslyšeli
V našich pověstech se to všelijakými strašidly a přízraky jen hemží. V různých formách se vyskytují snad na každém hradě, ale také v lesích, v podzemí či dokonce v ulicích měst. Narazit na ně můžete,
Za tajemnými menhiry po Česku
epochanacestach.cz
Za tajemnými menhiry po Česku
Česká republika je poseta menhiry různého stáří a původu. K některým se pojí temné historické pověsti, jiné jsou vyhlášené pro své energetické působení. Navštivte s námi oblíbené menhiry, jež zdobí naši zem. Zakletý mnich u Drahomyšle Zakletý mnich u Drahomyšle (viz úvodní foto) poblíž Žatce je asi naším nejznámějším menhirem. O tomto kameni také existuje pověst. V
Tajemný africký horoskop
nejsemsama.cz
Tajemný africký horoskop
Pod horkým saharským sluncem vznikla kdysi magická geomantie. Jde o věštecké umění z předmětů, které bylo v dávných dobách důležité pro přežití. Věštilo se z kostí, hlíny, kamenů či písku. Najděte své znamení, a dozvíte se úžasné věci. Víte, jaké jsou vaše šťastné dny a co to o vás všechno vypovídá? Zjistěte podle svého narození, ke kterému magickému znamení patříte. Silný Baobab 4.
Zesměšnil odvážný Slovák Fridricha Velikého?
historyplus.cz
Zesměšnil odvážný Slovák Fridricha Velikého?
Je jich málo, mají jen pár děl, a přesto husaři dokážou nemožné – obsadí Berlín! Bleskovým přepadem ochromí místní vojenskou posádku a šokované pruské královně nezbývá než z města uprchnout. Rakouský vojevůdce Andrej Hadik se brilantní akcí zapíše do dějin.   „Virtuti nihil invium!“ „Udatnost nezná překážek!“ Právě tímto krédem se celý život řídí rakouský maršál
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
iluxus.cz
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
Exkluzivní šampaňské MUMM Cordon Rouge uskutečnilo první piknik v rámci 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Akce, jež proběhla v malebné zahradě hotelu Imperial, přivítala řadu
Ruce, které nezapomínají
skutecnepribehy.cz
Ruce, které nezapomínají
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně… pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní
Podprsenka: Od mučivého korzetu k osvobozujícímu designu
epochaplus.cz
Podprsenka: Od mučivého korzetu k osvobozujícímu designu
Dokud ženy nosily korzety, a že to trvalo hezkých pár století, nemohly volně dýchat a měly jeho vinou i jiné, velmi vážné zdravotní problémy, jako například poškození vnitřních orgánů. Korzet zkrátka není nic, do čeho byste se dnes chtěly dobrovolně nasoukat. Naštěstí se našly průkopnice i muži, kteří se postarali o to, aby ženy mohly
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
epochalnisvet.cz
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
Ač vědci zkoumají rostliny do detailů na úrovni molekul či z globálních perspektiv, jsou stále okamžiky jejich života, jež jsou prakticky neprobádané a dají se na nich udělat průlomové objevy. Jedním z nich je uvolňování pylu prašníky a jeho přenos hmyzem mezi květy. Prchavý děj, k jehož studiu nám víc než moderní přístroje pomůže
V Belize byla objevena přes 1600 let stará hrobka mayského krále
21stoleti.cz
V Belize byla objevena přes 1600 let stará hrobka mayského krále
Hrobka náležela králi jménem Te K’ab Chaak, zakladateli města Caracol, které bylo významným centrem Mayské nížiny během 6. a 7. století. Je to po 40 letech poprvé, kdy byla nalezena identifikovatelná
Duchovny se tajně podruhé oženil s o 25 let mladší kráskou
nasehvezdy.cz
Duchovny se tajně podruhé oženil s o 25 let mladší kráskou
Po rozvodu s herečkou Téou Leoni (59) v roce 2014 herec, režisér a scenárista, dobře známý ze seriálu Akta X a Californication, David Duchovny (64), tvrdil, že je příliš starý na to, aby se znovu ožen
Muffiny s jahodami a jogurtem
tisicereceptu.cz
Muffiny s jahodami a jogurtem
Jogurt lze naředit několika kapkami mléka. Suroviny na 12 kusů 100 g hladké mouky 120 g pohankové mouky 80 g cukru krystal 1 lžička skořice 2 lžičky prášku do pečiva 2 lžíce oleje 1 rozmix
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
rezidenceonline.cz
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
To všechno naše domovy získají, pokud je vybavíme některým z moderních typů sedacího nábytku s přiznanou konstrukcí ze dřeva či kovu. Zvolené řešení ovlivňuje samozřejmě jak vzhled, tak funkčnost každé sedací soupravy, a to i v případě, že konstrukční prvky nejsou vidět. Ocelové i dřevěné prvky ovšem bývají kvůli svému vzhledu přiznané, a to ve