Za babičkou do jihozápadních Čech jsem jezdila v dětství často. Jako dítě jsem tam zažila konec války, díky kterému naše parta získala dva skvělé kamarády. Byl konec dubna roku 1945, když do Jižních Čech dorazila americká osvobozenecká armáda. V malých městečkách a vesnicích lidé vítali své zachránce a byli ochotni otevřít jim své domy, kuchyně a někdy i srdce. Jezdila jsem sem do jedné z vesniče

Od smrti tatínka se na Šmudlu upnula. Když moje máma zemřela, nedokázali jsme si to staré a nemocné zvíře z vesnice vzít do našeho městského vyšperkovaného bytu. Když maminka vydechla naposledy, bylo to šílené období. Protože naše děti měly už svoje malé děti a potřebovaly naši pomocnou ruku, aby se mohly dál věnovat svým profesím, měly jsme starostí až nad hlavu Hlavně mladší dcera Ilona měla č

Když jsem se vracela z práce pozdě v noci, zvedl se prudký vítr, který mě unášel k bývalé šibenici. Zapomněla jsem, že je Valpuržina noc... Byla jsem tak zahlcena prací, že jsem úplně zapomněla na nějaké svátky a pověry. Bylo to za minulého režimu a takové věci, jako pálení čarodějnic, se navíc rozhodně nedrželo. Nikdy mě ani nenapadlo, že by snad na této tradici mohlo být cokoliv pravdivého. Př

Pro každého musí být šok, když se dozví, že ho odmalička nevychovával vlastní táta. A to jsem původně jen chtěla od věštkyně zjistit, proč si nemůžu najít pořádného chlapa. Táta. Když slyším tohle slovo, vybaví se mi vždycky jen jediný chlap. Ten, který mě učil jezdit na kole i pouštět draky. Když jsem byla malá, měli jsme spolu s tátou spoustu úžasných tajemství. Jen o jednom jsem nevěděla. Z tá

Byla hodná a chytrá. Ale příliš uzavřená na to, aby byla v kolektivu oblíbená. Když si konečně našla kamarádku, nebránila jsem jejich přátelství. Tu cestu jsem jí ale měla tehdy zakázat. Moje milovaná dcera Karolínka za mnou jednoho dne přiběhla do práce spolu se svou spolužačkou Denisou. Až do páté třídy si nenašla žádnou kamarádku. Byla jsem moc ráda, že ji konečně měla a byla šťastná.. Nadšeně

Něco tak strašného jsem ještě nikdy nezažila. A pevně doufám, že už také nezažiju. Přepadli mě za bílého dne a já se teď bojím vůbec někam chodit. Koukla jsem na hodinky. Ještě mám dost času. Ven pro chleba a mléko půjdu až ve tři. Už to mám vychytané, že v té době je nejvíce lidí na ulici. A to já nutně potřebuji, jinak by mě totiž přepadl nezvladatelný strach. Mojí nejčernější noční můrou je si

Otec vždycky tvrdil, že bude mít z mého bratra smrt. Byl úplně jiný, než my všichni na vsi. Dnes nás zachránil před dluhy a živořením. Táta i máma měli tvrdé palice, často se hádali a já si s nimi nezadala. Snad proto mi táta dával přednost před bráchou Jardou, který byl tichý a zakřiknutý. Poprvé se bratr proti našim postavil, když končil základku. Oznámil, že půjde na gympl. „Mám tě snad živit,

Byl to krásný zimní den a dcera s rodinou jela na dovolenou na hory. Dovolená se jí bohužel protáhla na řadu měsíců a její život dostal netušené obrátky. Zavírám potichu dveře, abych malou Evičku neprobudila. Moje vnučka má totiž velice lehké spaní. Není na tom psychicky nejlépe. Ve škole říkají, že je příliš roztěkaná, nesoustředěná. Víme to, stejně jako její psycholožka, která se snaží s Evičči

Dostala jsem se do těžké životní situace, které se pokusil využít můj kolega ctitel. I přes velké finanční potíže jsem mu dokázala říci ne na jeho nabídky. Bylo mi už přes třicet, když se mi v práci začal dvořit kolega z vedlejšího oddělení. Lichotilo mi to. Asi po měsíci přišlo pozvání na oběd. Ocenila jsem, že zarezervoval stůl v jedné z vyhlášených restaurací. Přesto jsem váhala. Kolega nebyl

Tolik jsme toužili po zimě vyrazit do přírody, že jsme podcenili počasí a hlavně kluzké a nevyzpytatelné cestičky ve skalách. Měli jsme tehdy víc štěstí než rozumu. Tu jarní sobotu venku krápalo a ochladilo se. S manželem jsme do termosky navařili čaj, teple se oblékli a vyrazili. Hned za městem déšť ustal a na obloze zazářilo sluníčko. Pocítila jsem příliv energie a volání lesa. Ani jsem si v to