Několik měsíců mi bylo hrozně. Bolelo mě celé tělo a přidávala se jedna nemoc za druhou. Nakonec se ale ukázalo, že mi navzdory věku není vůbec nic…
Jsem už mnoho let rozvedená a radost mi poslední dobrou dělala jen má starší dcera. Ta se, na rozdíl od té mladší šťastně vdala a dovolila mi stát se babičkou dvou krásných vnoučat. Nic jiného už mi na světě nezbývalo. Chodila jsem třicet let do stejné fabriky, kde jsem pracovala jako sekretářka. Práce pro mě byla jen nutným zlem a prostředkem pro získání peněz. Jeden den byl jako druhý. Ráno brzké vstávání, autobus do práce, odpoledne zase zpět domů k seriálům a o víkendu trocha radosti s vnoučky. Kamarádky jsem už dávno neměla. Někdo by tak kolegyně z práce možná nazval, má kritéria pro kamarádství byla ale příliš přísná. Nikdy jsem se nechtěla s lidmi, kteří mi úplně nesedli, příliš zaplétat. V mládí jsem měla jednu dobrou kamarádku, když mi ji ale před pěti lety vzala smrt, přestala jsem doufat, že ještě kdy nějakou spřízněnou duši najdu. Snad i proto jsem se s lidmi příliš nezaplétala.
Bála jsem se jít ven
Začalo to obyčejnou chřipkou a pak už jsem se vezla. Když jsem se trmácela na kontrolu k lékaři, špatně jsem stoupla na nohu a zlomila si jí. Po operaci jsem zůstala několik měsíců odkázána na pomoc dcery. Noha se hojila pomalu a protože mi nebylo celkově dobře, přidružily se i zažívací potíže a bolesti zad. Měla jsem pocit, že se absolutně rozpadám. Několik měsíců jsem byla na nemocenské a veškerý sociální kontakt s lidmi jsem omezila na minimum. Myslela jsem si, že až se uzdravím a vrátím se k sobě domů, bude mi zase líp. Situace se však po mém návratu domů ještě zhoršila. Obstarávala jsem jen to nejnutnější a téměř jsem přestala vycházet ven. Až moje dcera, která mne jednoho dne ve tři odpoledne našla ležet v posteli plné drobků, mi otevřela oči. „Mami, takhle už to nejde, musíme vyhledat pomoc,“ řekla mi vlídně, ale nekompromisně. „ Víš, s nemocí těla bývá často spojená i psychika a vůbec se za to stydět nemusíš,“ vysvětlovala mi. Pak mne odvedla ke známému psychologovi, který mi předepsal léky a mně se po pár týdnech skutečně rozjasnila mysl. Kdybych si svou psychickou nemoc připustila dřív, mohla jsem si ušetřit mnoho těžkých chvil. Dnes už zase chodím do práce a raduji se s vnoučaty. A s nemocemi všeho druhu jsem připravená bojovat.
Alena (62), Brno
