Objevili jsme cestu do podzemních chodeb nedaleké zříceniny. Doufali jsme, že najdeme poklad. Někdo tam ale přebýval a znal naše jména.
Tento zážitek se váže k mému dětství, kdy jsem jako vesnická dívka šmejdila podzemními chodbami, jimiž byly propojeny tři hrady v okolí mé vesnice. Vstupů do podzemí bylo několik. Jeden z nich se nacházel v poli v těsné blízkosti domu, ve kterém jsme bydleli. Rostly tam tři stromy, chroští a pod jedním z velkých balvanů se skrývala cesta. Protože mě rodiče dobře znali, byla jsem zvědavý a zvídavý tip, tak mi přísně zakazovali do chodeb vstupovat. Byly různě propletené, vedly až pod řekou a měřily mnoho kilometrů. Nikdo netušil, kam až vedou. Kdo by nás tam našel, až bychom se ztratily? Takové argumenty jsem sice chápala, od cesty za dobrodružstvím mě to ale neodradilo. Přesvědčila jsem bratrance Pepu, vybavili jsme se baterkami a dostatkem kříd, abychom mohli malovat na zeď. A jedno sobotní odpoledne jsme vyrazili z domu.
Kříž byl znamením?
Nedaleko vchodu do podzemí se nacházel starý kamenný kříž, pod kterým se podle pověstí všechny chodby tří hradů scházely. Ten kříž byl prastarý a stál tam od nepaměti. Jako by měl označovat nějaké důležité místo. Jakmile jsme se dostali do chodby, což nebylo těžké, stáčela se jedna cesta skutečně směrem ke kříži. Vydali jsme se k němu. daleko jsme ale nedošli. Po několika krocích jsme narazili na výklenek, a když jsme do něj nahlédli, vedl jen kousek a prudce zahýbal doleva. Slepá cesta! „Tak tudy ne,“ shodli jsme se a pokračovali dál. Tedy ve skutečnosti jsem pokračovala pouze já v domnění, že bratranec jde za mnou. Po několika krocích jsem narazila skutečně na rozcestí chodeb. Podle mého odhadu musel kamenný kříž stát přímo nad ním. Kterou se dáme dál? Otočila jsem se. Pepa však nikde. Zasvítila jsem zpátky do chodby, kde se opozdil. Zavolala jsem. Žádná odpověď Špicovala jsem uši a nebylo mi rozhodně příjemně.
Honil nás mrazivý vítr
V tu chvíli jsem zaslechla daleko přede mnou, kam jsme směřovali, zavolat své jméno. Ten blbec vlezl do výklenku a nadběhl si mě, napadlo mě. Našel zkratku. Rozběhla jsem se za hlasem. Bratrance jsem ale neviděla. Přede mnou byla jen černá chodba. Zastavila jsem se a zavolala ho jménem. „Tady jsem!“ Ozval se daleko za mými zády. Ztuhla jsem překvapením. Kdo to na mě volal? Kdo se skrýval v hlubinách temných chodeb přede mnou a lákal mě k sobě? Otočila jsem se a upalovala k bratranci. Ten nečekal, otočil se a běžel taky. Z podzemí jsme vyletěli jako dvě střely a utíkali obilím domů. Od té doby jsme do podzemí nelezli. Kdo to na mě tehdy v labyrintu volal, zůstalo navždy záhadou. Je ale pravdou, že tu noc, co se tohle stalo, mě probudilo vytí našeho psa, poté začal houkat sýček a nakonec jsem slyšela tiché ťukání na mé okno. Vstala jsem a dívala se do noci, jestli někoho neuvidím. Jak jsem tak napínala oči, najednou jsem měla naprosto živý pocit, že se oknem na mě zvenku taky někdo dívá a je nalepený obličejem na skle, stejně jako já.
Jana (43), Znojmo
