Jak léta v životě přibývají, člověk se často vrací ke vzpomínkám na své mládí. A tak jsem si i já, poté, co jsem odešla do důchodu, začala připomínat svoji první krátkou lásku. Tehdy mi bylo šestnáct let a chodila jsem na střední průmyslovou školu. Jemu bylo o dva roky víc. Jmenoval se Aleš, a jak už to u prvních lásek bývá, zamilovala jsem se do něho na první pohled – úplně bezhlavě a naivně.

Už mnoho let mě mučí výčitky. Třináct let se mi zdá pouze jediný sen, ze kterého se pokaždé probouzím s pláčem. A stále doufám, že se stane zázrak. Ten den jsem se probudila nervózní a podrážděná. Nejenže bylo už od rána příšerné vedro, ale víc jak jindy jsem trpěla premenstruačním syndromem. Manžel, který věděl, která „bije“, se rychle nasnídal a klidil se mi z cesty. Ovšem náš syn Jiříček na mě

Dlouho jsem si myslela, že žiju ve šťastném manželství. Že k dokonalosti nám chybí jediné – dítě. Sen o dokonalém vztahu skončil v momentě, když kdosi zazvonil u dveří. S Honzou se známe už od základní školy. Společně jsme absolvovali taneční, na vysoké bydleli na sousední koleji. Když jsme se brali, nikoho z našich přátel to nepřekvapilo. I rodiny se už dávno znaly. V tom, co bude dál, jsme m

Zdálo se mi, že padám do rozbouřené řeky. Druhý den jsem odmítla služební cestu. V nemocnici skončil kolega. Věštecké sny většinou nemívám, ale tentokráte jsem se vzbudila v noci zpocená hrůzou. Ten sen sám o sobě tak strašný nebyl, zanechal ale na mě velmi nepříjemný pocit strachu, stísněnosti a blízkého nebezpečí. A právě pocit ze snu je to nejdůležitější, čeho se máme podle psychologů držet. C

Někdy mě napadá, že všechno co stalo je jen moje vina. Nechci o tom moc přemýšlet, mám strach že bych se z toho mohla zbláznit. Se Sváťou jsem prožila skoro třicet let. Seznámili jsme se v Praze, kde jsme tenkrát byli na burze sběratelů. Já si tam kupovala orchideje, protože právě ty mně zajímaly a on motýly, to byl zase jeho koníček. Slovo dalo slovo, zašli jsme na kávu a bylo to. Pravda je,

Pověst o zámku, plném tragicky zemřelých duší, jsem slýchala už v dětství. Nikdy jsem ale nevěřila, že by byla ta legenda pravdivá. Až jsem v těch místech málem havarovala... Za mého dětství se v mé rodné vísce na severu Čech mezi obyvateli vyprávělo o tragickém požáru dětského domova koncem padesátých let, při kterém uhořelo několik dětí. Nikdy jsem v místech tohoto neštěstí nebyla, jen přibližn

Výstup na rozhlednu nebo lanovka, to pro mě byla vždycky smrt. Ten sžírající strach jsem ale nakonec dokázala překonat. Neuvěříte, jak! Dodnes si pamatuji tu hrůzu, když mě manžel po svatbě nutil jezdit na hory. Copak svézt se po lyžích dolů, to bylo docela fajn. Úskalím pro mě byla ale cesta nahoru lanovkou. Vše bylo o to horší, že on nejraději jezdil na ty nejvyšší alpské štíty. Seděla jsem na

Část viny za to, co se stalo, nesu i já. Přesto nedokážu říct, co bych musela udělat, abych všem těm neštěstím nějak zabránila.
 Můj muž byl vždycky náramně šetrný. Neutrácel za zbytečnosti, když si chtěl pořídit něco dražšího, nebral si půjčku, ale na to, po čem toužil, si našetřil. Některé moje kamarádky ho kvůli tomu označovaly za suchara, ale mě se to líbilo. Připadalo mi to solidní a mile

Syn Michal je se svou ženou už pět let rozvedený. Mají spolu patnáctiletou dceru Milušku. Snacha ji nic nezakazuje a toleruje úplně všechno. Roste z ní dítě ulice. Záleží mi na vnučce, proto se zajímám, jak žije a snažím se jí pravidelně vídat. Ovšem nedávno jsem zjistila, že má přítele. Její matka o něm ví a nemá problém s tím, že s ním tak mladá dívka spí. Je to pro mě naprosto nepochopitelné.

V životě ji provázela smůla. Ráda sbírala kamínky a doma jich měla celou sbírku. Jednoho dne ale našla mnohem víc, než obyčejný kámen. Moje kolegyně z práce, která neměla šťastné dětství a žila dlouho sama, se věnovala zvláštnímu koníčku – sbírala kameny. Obyčejné. Měla jich doma plno. Jak došla k názoru, že jí právě ten jeden jediný, který si našla při meditaci u potoka, bude pomáhat, nemám zdán