Nikdy bych nevěřila, že kočka dokáže být tak úžasná. Provázela nás léta životem a ve chvíli, kdy nadešel její čas, se postarala o svého nástupce.
Nebyla jsem nadšená z toho, že si děti prosadily kotě. Přinesly ho z útulku. Kočička se rychle naučila otevírat dveře v celém našem panelovém bytě a rozsvěcet světla. Spala s námi v posteli a byla tak mazaná, že se naučila pouštět si dokonce čerstvou vodu z kohoutku. V roce se proběhla ze třetího patra po fasádě, aniž by se jí cokoliv stalo. Dlouhých patnáct let byla zdravá. S léty společného života jsme si s kočkou na sebe zvykly. Absolvovala se mnou rozvod a těžké chvíle po něm. Byla pro mě velkou terapií, která mě uklidňovala. Díky ní jsem všechno vydržela. Kočka cítila, kdy jsem nemocná. Usadila se na místo, které mě bolelo, a mně se vždycky ulevilo. Podle jejího chování jsem poznala, jaký den budu mít. Pokud se kočka vyvalovala v posteli a líným pohledem mi řekla sbohem, věděla jsem, že den bude v pohodě. Pokud se ale postavila do dveří, byla jsem ve střehu. Moje kočka všechno věděla předem. A šlo to tak daleko, že poznala, koho mám nebo nemám ráda.
Čekala mě operace
Byla to strašná rána! Vyšetření u lékaře objevilo nebezpečný útvar v mém těle. V té době zemřela na stejný problém moje kolegyně, tak mi to na optimismu nepřidalo. Julinka seděla ve dne i v noci u mě, a to přesně na místě, které v mém těle selhalo. Než jsem stihla lékařský zásah absolvovat, stala se neuvěřitelná věc. Můj zdravotní stav se zlepšil natolik, že operace nebyla nutná. Blahořečila jsem přírodě a hlavně kočce. Bez ní bych to nezvládla! Jenže na takový problém už neměla kočička asi dost energie. Na jejím tělíčku se objevil podivný útvar, který začal rychle růst. Julinku bylo třeba operovat. Byla jsem na tom sice finančně bledě, ale říkala jsem si, že to té své čtyřnohé přítelkyni dlužím. Operace se vydařila. Říkali jsme si, že to je velká bojovnice. Jenže to jsme netušili, čím nás naše patnáctiletá kočka ještě překvapení… Krátce na to se jí podařilo proběhnout dveřmi na chodbu a poté na ulici. Několik dní jsem ji marně hledala a po týdnu se s ní v duši rozloučila. Ona se ale vrátila. Vyhladovělá, ale v pořádku. Brzy na to mi nadělila tři kouzelná koťátka. Jediná, která za svůj kočičí život měla. Byla jim milující, starostlivou a něžnou maminkou. Jakmile však koťata povyrostla a byla schopná sama jíst, Julinka zemřela. Usnula, a už se neprobudila. Věděla, že se blíží její konec, a koťátka nám nechala jako náhradu toho, že nás opustila. Byly přesně tři – jedno pro mě a dvě pro moje děti.
Blažena (55), Plzeňsko
