Ještě před půl rokem se u nás doma zdálo všechno v naprostém pořádku. Události posledních měsíců s námi ale pořádně zamávaly a obrátily náš život vzhůru nohama.
Můj roztomilý vnouček se na mě krásně usmívá. Hoví si v kočárku a je naprosto v pohodě. Čeká nás naše obvyklá odpolední trasa, při které si Davídek krásně schrupne. Musím se přiznat, že mu jeho pohodu a bezstarostnost tak trochu závidím. Také bych chtěla zavřít oči a zbavit se všech tíživých myšlenek a všeho toho, co nás potkalo.
Petr se nám zalíbil
Už je to víc než pět let, co nám naše jediná dcera Monika přivedla domů ukázat svého přítele Petra. Byli jsme tehdy s manželem docela nadšeni. Petr, který se brzy stal i naším zeťákem, byl na první pohled hodný, slušný a pracovitý chlapík. A co bylo nejdůležitější, Moniku zcela evidentně miloval. To bylo pro nás s manželem ze všeho nejdůležitější. Moc jsme si přáli, aby naše dcera byla v životě šťastná a spokojená.
Byla to prima rodinka
Brzy po naší první schůzce následovala svatba. Taková malá, ale o to krásnější. Petr má už jen maminku, se kterou jsme také hned našli společnou řeč. A tak nám všem nastaly krásné časy. Do roka po svatbě se nám narodila krásná vnučka. Dcera s rodinou si koupili na hypotéku byt nedaleko nás. Petr měl dobrou práci, dost vydělával, a tak si to mohli dovolit. A tím, že bydleli blízko nás, já a manžel jsme jim často hlídali, aby mohli spolu trávit dostatek volného času.
Pět šťastných let
Dcera byla velmi zamilovaná a šťastná. A my, babi a děda jsme si užívali vnučku. A po třech letech i na jejího bratříčka. Při posledních Vánocích jsme od mladých dostali velké překvapení – poznávací zájezd do Itálie. Tak moc jsme se tam chtěli oba podívat. Mladí si pak zase nadělili první společnou dovolenou s dětmi u moře. Bylo to zkrátka krásných pět let.
Vše bylo náhle jinak
A zrona v takové situaci se objevil koronavirus. Zpočátku to vypadalo, že se nic zvláštního neděje. Dcera se na mateřské vrhla na šití roušek a já jí pomáhala. Poptávka byla velká a tak jsme šili a šili. Děda si hrál s vnučkou a společně jsme zvládali i malého. Petr chodil do své firmy a snažil se ji udržet za každou cenu. Vzájemně jsme se povzbuzovali, že to nebude dlouho trvat a že to všechno dobře dopadne.
Bez práce to nebyl on
Jenže po pár týdnech přišel Petr domů celý zdrcený, ale nikomu z nás neřekl, co se přihodilo. Ještě týden každé ráno odcházel jako do práce, než nám konečně řekl, že už žádnou práci vlastně nemá. Jeho firma zkrachovala a najít si nějakou novou práci se mu nedařilo. Jeho rodina se najednou ocitla ze dne na den bez hlavního příjmu. Dcera byla na mateřské, spláceli hypotéku a další půjčku. Finanční rezervy prakticky neměli. Petra ta situace dostala na kolena a on se stáhl do sebe.
U dcery bylo dusno
Najednou byl Petr celé dny doma, nervózní, jak uživí rodinu. Byl neustále podrážděný, rozčilovalo ho kde co i děti. Kvůli každé maličkosti z toho doma vznikla hádka. Raději jsme tam s manželem přestali chodit. Nabídli jsme jim výpomoc z našich úspor, kterou Petr hrdě odmítl. Monika se nám začala také sypat před očima. Občas si z domu oběhla k nám poplakat. Byli jsme zoufalí, ale nedokázali jsme jim víc pomoci.
Neunesl svou zodpovědnost
Petr to šílené napětí nezvládl. Jednoho dne se sbalil a odešel z domu. Šel bydlet k svému rozvedenému kamarádovi. Pro Moniku i malou čtyřletou vnučku to byl šok. Přesto jsme si všichni mysleli, že je to jen krátkodobý útěk. Že se Petr potřebuje někde „vydýchat“ a být chvíli sám. Jenže pak nám zavolali z nemocnice.
Chtěl to ukončit
Odvezli ho tam na poslední chvíli. Jeho pokus o sebevraždu naštěstí překazil Petrův kamarád, který se domů předčasně vrátil z práce. Naštěstí. Vždyť všechno se dá vyřešit a napravit, dokud člověk žije. A až se Petr uzdraví, všechno to společně dáme do pořádku. Kvůli dceři, vnoučatům, kvůli Petrovi i kvůli sobě.
Božena J. (68), jižní Čechy
