Byl to velký sportovec, dokázal se točit ve svém kolotoči celou noc. Jednou nám utekl, ale to asi jen proto, aby vystrašil zloděje. Když můj syn Tomáš přinesl Igora domů, ztropila jsem povyk, že žádnou krysu doma nechci! „To není krysa, ale potkan, mami,“ poučil mě synek a hrdě si nesl tu obludu do pokoje. Představa, že budu sdílet byt s hlodavcem, a k tomu tak velkým, ve mně vzbuzovala odpor.

Nikdy jsem si nepřipustila myšlenku, že bych zůstala bez něho. Když ta chvíle přišla, zhroutil se mi svět... Naštěstí jsem znovu našla chuť do života. Krásně jsem si to kdysi malovala. Můj muž byl už tři roky v důchodu, já jsem do něj právě nastupovala. Hned jsme to oslavili velkolepou grilovačkou na naší zahradě. Náš dům jsme nechali synovi a jeho rodině, a přestěhovali se na naši milovanou ch

Myslela jsem, že ten dům dobře znám. celé dětství jsem tam strávila. Moje děti ale objevily velké tajemství. O něm nevěděl nikdo ‒ ani babička! Můj rodný dům naší rodině původně nepatřil. Ležel v Sudetech, tam, kde žilo společně s Čechy také mnoho Němců. Tento dům náležel k těm, které zůstaly prázdné a osídlovaly se po druhé světové válce. Tak k němu přišla moje babička a dědeček. Já se už tady

Potkala jsem ji v mládí, ukryla jsem se tehdy před deštěm v malé kapličce, kde byla i ona. Mladá a krásná. Z ruky mi vyčetla osud. Celý týden chumelilo a pak najednou vyšplhaly denní teploty nad nulu. Ten den bylo krásné, slunečné počasí, začala obleva. Byla jsem zrovna na cestě do sousední vsi k babičce. Před několika měsíci se ze mě stala studentka filozofie. U babičky jsem nacházela onen pří

Hledání toho pravého bývá velká a komplikovaná šichta. Pátráte-li po někom dokonalém, nenajdete ho nikdy a skončí to osamělostí. Toho pravého jsem hledala nekonečně dlouho. Kamarádky už byly dávno provdané, vozily kočárky, a já pořád nic. „Protože neustále hledáš někoho, kdo bude dokonalý,“ vysvětlovala mi zoufalá máma. „Takového ale, holčičko, nenajdeš. To bys zůstala sama, a to ti opravdu

S manželem jsme si chtěli konečně užít klidného odpočinku. Pak jsme však jednou vyrazili pryč z domova. Po návratu nás čekal bolestný šok. Jak já si žila! A jak jsem si mohla žít dál. Jenže jsem byla velký bohém a leccos jsem dostala zadarmo, takže jsem si toho nevážila. Jako třeba bydlení. Rodiče zdědili byt po tetičce a ten mi věnovali. Nemusela jsem se starat, kam složím hlavu. Všechno je

V životě ji provázela smůla. Ráda sbírala kamínky a doma jich měla celou sbírku. Jednoho dne ale našla mnohem víc než obyčejný kámen. Moje kolegyně z práce, která neměla šťastné dětství a žila dlouho sama, se věnovala zvláštnímu koníčku – sbírala kameny. Obyčejné. Měla jich doma plno. Jak došla k názoru, že jí právě ten jeden jediný, který náhodou našla při meditaci u potoka, bude pomáhat, nemá

Na chalupě u našeho prahu našly kočky vždy něco dobrého. Když manžel onemocněl, jeho kamarádky se odvděčily. Prababičky si přikládaly na nemocné místo s oblibou kočku, tvrdily, že tato zvířata mají schopnosti léčit. Moje tchyně na to věřila, a manžel proto kočky miloval. Já jsem ale tuhle teorii brala s humorem. Až v důchodu jsem se přesvědčila, že na tom zřejmě opravdu něco je. Chlupaté pří

Tu starou televizi jsme si nechali jako památku. Nefungovala. Jednou v noci se ale na obrazovce objevily záhadné obrazy. Nevysvětlitelné zážitky nám mohou přinést i zdánlivě nevinné a obyčejné předměty, do kterých bychom to vůbec neřekli. Jednoho dne jsme se s manželem Kamilem stali svědky toho, že památka po tetičce skrývá záhadnou energii. Dědictví po tetičce Stará televize nám přinesla

Nově otevřená prodejna na rohu naší ulice nabízela nejen ryby, ale i rybí pochoutky. Nejvíc mě ale zaujal prodavač. Nemohla jsem si pomoc, do rybárny jsem chodila snad každý den. Ne kvůli rybám. Zkoumala jsem prodavače, který mě svým vzhledem doslova fascinoval. I on po mně pokukoval! Podobal se mi. Jak je to možné? Když jsem navštívila prodejnu asi popáté, dodal si odvahy a oslovil mě: „