Říkali jsme mu Miky, byl to typický mourek, který se proslavil svými neomylnými předpověďmi. Naše babička měla na počasí rosničku, my talentovaného kocoura. Zvířata jsou obdařena velkou intuicí a mnohé z nich umí vycítit i změnu počasí. O tom jsem slýchala už jako malá holka. Soused choval včely, v koutě zahrady stál barevný úl, kde jeho okřídlené kamarádky přebývaly. Vždycky podle nich předpov

Já i manžel jsme vyrůstali jako jedináčci, naše dětství bylo smutné, i když jsme měli kamarády. A proto jsme si přáli mít dětí jako smetí. Dalo by se říct, že moje dětství bylo šťastné. Vlastně i manželovo. Neměli jsme si nač stěžovat. Jako jedináčci jsme měli všechno, co si jen mohly děti v naší době přát. Jen jediné nám osud nedopřál. Mít sourozence. Ve škole i v okolí jsem sice měla spoustu

Pamatujete se, jak proběhlo seznámení s mužem vašeho srdce? Někdy je to takové normální, ale jindy celkem velká legrace. Určitě si pamatujete, že se to psalo na Mezinárodní den žen na tabuli. Když paní učitelky spatřily nápis: MDŽ je svátek klidu, nezkoušejte naši třídu a na katedře pak jako třešničku na dortu vázu s karafiáty anebo krabici bonbonů, nezkoušely, a třídě spadl kámen ze srdce. Tak

Ten malý, starý domek na kraji lesa mi byl tak povědomý! Jako by vystoupil z mého snu. Stála jsem tam a poslouchala, co mi radí moje skvělá babička. Když jsem nastoupila do důchodu, byla jsem třicet let rozvedená a sama. Žila jsem v městském bytě s kočkou a kanárem. Celý život jsem snila o malé chaloupce někde v lese, kde budu mít zahrádku. Kdysi se mi o ní i zdálo. Dřevem vonící domek stál upr

Nemohla jsem uvěřit, že horoskopy opravdu fungují, předpovědi mé dcery mě ale přesvědčily. Dnes už naslouchám jejím radám s daleko větším respektem. Stala jsem se pokusným králíčkem své dcery Marty, která se začala věnovat astrologii. Nevím, co ji to tehdy posedlo. Bylo jí necelých třicet, měla roční dcerku a doma se nejspíš na mateřské nudila. Zeť byl schopný podnikatel, celkem se mu dařilo, t

Na nadpřirozené věci a mocnosti jsem coby moderní žena nikdy nevěřila. Po letech už mám na tyto věci jiný názor. Něco mezi nebem a zemí možná existuje, tím jsem si jistá. Na pouti jsme si kdysi dávno nechaly s kamarádkou hádat z ruky od cikánky. Nechtěla jsem, měla jsem z toho hrůzu, ale kámoška se mi vysmála, že prý jsem přecitlivělá a všeho se moc bojím. Pak jsem toho litovala. Předpověděla m

Manžela už nemám, děti jsem neměla. Myslela jsem, že ta, kterou jsem znala od školy, mne nezradí. Ale vrazila mi dýku do zad. Považovala jsem ji za sestru, přesto mě dokázala tak hluboce zranit. Je něco takového možné? Ano, bohužel, a mně se to stalo. Helena a já jsme byly kamarádky od základy, znaly jsme se půl století. Sdílely jsme radosti, starosti, všechny malé okamžiky života. Věřila jsem

Po rozvodu jsem si našla přítele, ten mi ale neřekl všechno. Jen díky zesnulé mamince jsem ze vztahu včas utekla a jsem nyní šťastná. Kdysi se mi stala jedna neskutečná příhoda, díky které věřím tomu, že některé lidské vztahy nekončí ani smrtí. Že duše dvou lidí, kteří se dobře znali a byli si blízcí, zůstanou i nadále propojené. Mě před velikými problémy ochránila návštěva z onoho světa. Jen d

Na sny jsem nikdy nevěřila a považovala je za hloupost. Zvlášť takové, o nichž se mezi lidmi hovoří jako o takzvaných věšteckých… Už od střední jsem měla ve své blízkosti dva diametrálně odlišné přátele. Spolužačku Hanku a pak rodinného přítele Igora, který mě brával ven za kulturou. Zatímco Hanka představovala vrstevnici ze třídy, Igorovi bylo v den našeho prvního seznámení přes šedesát. Ovšem

Jsme úplně obyčejná rodina. Přesto se nám za posledních padesát let stalo i mnoho toho špatného a my k sobě zase museli hledat cestu. Mého muže Pepu jsem si brala v polovině sedmdesátých let. Mně bylo devatenáct, jemu o dva roky víc. Bydleli jsme v malém panelákovém bytě 2+1 v pražských Nuslích. Pepa pracoval v ČKD, já jako účetní v podniku na Smíchově. Brzy se nám narodil syn Martin a dva roky