U nás doma se vždycky mluvilo slušně a říci jen nějaké nevhodné slovo znamenalo napomenutí nebo minimálně pozvednuté obočí. A teď tohle. Začíná mě to ničit. Bude mi za rok padesát, kolegyně je před důchodem. Nastoupila jsem do nové práce teprve nedávno. Už nejsem tak nadšená jako ze začátku. Vytáčí mě slovník mojí kolegyně. Pořád nadává Problémem je, že kdykoli otevře pusu, padají z ní ne

Měla jsem moc hodné rodiče a vlastně i hezké dětství. Jen jsem byla sama. Vždycky jsem moc toužila po sourozenci, nejraději sestře. Záviděla jsem všem svým spolužačkám sourozence. Dětství jsem strávila jako jedináček a jsem sama i dnes. Živím se jako účetní a bydlím v pronajatém bytě ve městě, kde pracuji. Pár známostí jsem měla, ale vždy to na něčem ztroskotalo. Nikdy jsem se nedostala do bodu

Zhubnout se mi sice nepodařilo, ale zato jsem našla štěstí tam, kde bych ho nikdy nečekala. A bylo tak sladké... Hrozně ráda si dávám novoroční předsevzetí, byť se mi zatím nepodařilo splnit ani jediné. Jednou už jsem k tomu byla ale opravdu blízko. Bylo mi osmnáct, když jsem si s příchodem nového roku řekla, že musím něco dělat se svou figurou, která už pomalu začínala připomínat slavnou Vě

Ta podivná příhoda se mi stala na dovolené. Nemohl to být zrakový klam. Viděli jsme to všichni, co jsme jeli v autě. Nenašli jsme vysvětlení. S manželem jsme se do světa nepodívali, byl líný a neustále šetřil. Po jeho smrti jsem si chtěla cestování vynahradit. Měla jsem skvělou parťačku Kamilu. Náš první výlet byl úžasný – Benátky! Jako druhý jsme naplánovaly putování po Británii. Bohužel tý

Dostala jsem se až na samé dno. Byli jsme finančně totálně v krizi. Pochopila jsem, že je matka ochotna pro děti udělat cokoli. I krást. Když se mi narodila Janička, můj celý příjem byla mateřská, která tehdy činila asi tři tisíce korun. Bydlet jsme mohly naštěstí u mamky, jenže ta pracovala jako knihovnice a příjem jí stačil na pokrytí bydlení a jídla. Táta už nežil a otec mé dcery se k dítěti

Moc jsem tetu milovala, po její smrti jsem si musela vzít něco na památku. Její zápisky. A pak mi najednou k nim přišel podivný dárek. Jiřinka byla sestra mojí matky, často jsem k ní jezdila na prázdniny. Věnovala se mi více než moji rodiče. Protože děti neměla, odkázala svůj dům mně. Bylo to ale daleko a my s manželem už chatku měli, tak jsme se nakonec rozhodli, že chalupu po tetě prodáme. Ne

Myslela jsem si, že jsem jedináček. Dětství jsem měla krásné, rodiče skvělé. Pak mi ale maminka prozradila velké tajemství... Mí rodiče přede mnou nikdy netajili, že jsem adoptovaná. Ráda jsem poslouchala, když maminka vyprávěla, jak mě poprvé uviděli. „Ve velké místnosti bylo několik postýlek a my jsme okamžitě věděli, která holčička je naše.“ Moje dětství bylo nádherné, ale táta zemřel náhle,

Musely jsme si to s kamarádkou vyzkoušet. To, co nám ale ta žena řekla, nám přišlo k smíchu. Na splnění věštby jsme si ale musely dlouho počkat. Ještě v dobách mého mládí jsem vyrazila s kamarádkou Lenkou za jednou starou Židovkou, která bydlela na malé vesnici nedaleko našeho města. Byla vyhlášená tím, že věštila. Používala k tomu nějaké staré karty a kostky, kterými házela po stole. Když j

Můj manžel Standa byl pracovně často pryč a já zůstávala s dětmi sama. Nevadilo mi to, měla jsem pořád co dělat , zvlášť když jsem pak po mateřské nastoupila do práce i já. Na rodičovské dovolené jsem byla osm let, máme tři děti, dvě dcery a jednoho syna. Standa měl dobrou práci, v pohodě nás všechny uživil, jeho profese ale vyžadovala časté cesty do zahraničí. Nejdřív mi bývalo dost smutno, al

Byl to podivný pasažér, každý den ve stejnou dobu jezdil se mnou přeplněným autobusem. Až jsem najednou pochopil, že to není živý člověk. Každý pracovní den začínal stejně! Nasoukat se do autobusu a vybojovat si v něm malé místečko. Přežít tuhle nafouklou konzervu lidských těl, a vystoupit pokud možno ve stejném stavu jako při nastoupení. Kolikrát jsem si říkal, že by bylo lepší jezdit do pr