Měla jsem moc hodné rodiče a vlastně i hezké dětství. Jen jsem byla sama. Vždycky jsem moc toužila po sourozenci, nejraději sestře. Záviděla jsem všem svým spolužačkám sourozence.
Dětství jsem strávila jako jedináček a jsem sama i dnes. Živím se jako účetní a bydlím v pronajatém bytě ve městě, kde pracuji. Pár známostí jsem měla, ale vždy to na něčem ztroskotalo. Nikdy jsem se nedostala do bodu, kdy bych si řekla: „To je ten pravý. S tím chci zůstat až do smrti!“
Někdy si říkám, jestli jsem moc náročná já, nebo oni. Ale spíš bude chyba ve mně, nedokážu se prý otevřít, pořád jako kdybych si někde nechávala pootevřená zadní vrátka. A tak jsem vlastně své nejlepší roky strávila hledáním toho pravého, a teď si uvědomuji, že je již pozdě. A snažím se přijít na to, kde je chyba.
Osamělá už odmala
Své dětství jsem strávila jen s rodiči a s babičkou. Když mi byl rok, moji rodiče prodali v Praze byt, který táta zdědil po svých prarodičích a ve kterém bydleli, a odstěhovali se k babičce, matce mé maminky. Žila po smrti dědy sama, v hájence na kraji lesa, v nádherném prostředí.
Kolem lesy, louky a nejbližší domy byly zhruba půl kilometru daleko. Do vesnice to dokonce byly dva kilometry. Přes týden tam nikdo nebyl a o víkendu se objevilo občas jen pár chalupářů.
Babička byla mé dětství
Dokud jsem byla malá holka, nijak mi nevadilo, že jsem sama, že nemám kamarády. Moje babička byla úžasná žena, hodně se mi věnovala. Vlastně to byl i důvod, proč jsme žili, jak jsme žili. Moji rodiče měli dost náročný pracovní život a potřebovali, aby mě někdo hlídal.
„Děti, mě už nepřesadíte! Co já bych si počala v Praze, vždyť bych se vám ztratila,“ měla jasno po smrti dědy babička, a tím bylo rozhodnuto. Babička se z chalupy stěhovat nechtěla, tak naši to udělali obráceně. Přes den byli v práci a já s ní.
Byla jsem outsider
Navíc táta hodně času trávil na služebkách, alespoň dvakrát do měsíce byl mimo domov i víc dní a nocí. Když jsem začala chodit do školy, zpočátku mě tam naši vozili a později jsem už sama jezdila na kole, a to i v zimě. V té době jsem si začala uvědomovat, že do kolektivu nezapadám. Děti se navzájem znaly a já tam byla pomalu jako v Jiříkově vidění.
Toužila jsem po sestře
Dokázala jsem si hrát sama, děti mi dosud nechyběly, ale najednou jsem zjišťovala, o co jsem vlastně přišla. Bohužel jsem byla i dost zakřiknutá a svým způsobem mi to zůstalo dodnes. Pořád si ještě nejsem jistá sama sebou, proto si asi nechávám nějaký ten prostor jen pro sebe, kam málokoho pustím. Ale čím dál víc jsem si uvědomovala, že samotné je mi smutno.
Ve škole jsem se alespoň občas s dětmi pobavila, ale když škola skončila, byla jsem sama. K nám na samotu se nikomu nechtělo. Celou základní školu jsem tím dost trpěla, tak ráda bych měla sourozence.
Na střední škole to už bylo lepší, ale stále jsem byla limitovaná místem, kde jsem s rodiči bydlela. A babička, můj nejbližší přítel, mi rok před nástupem na střední školu zemřela. A to horší mě ještě čekalo. Před maturitou mi onemocněla maminka. Prodělala několik operací a chemoterapií, ale nezvládla to.
Táta její smrt hodně těžce nesl. Jeden večer se po pár sklenkách rozhodl: „Musím ti svěřit jedno velké tajemství, Liduško. Doufám, že tě potěší,“ pronesl tajemně a já byla zvědavá, co z něj vypadne. To, co přišlo, jsem nečekala ani v nejhorším snu. Nejspíš chtěl ulevit svému svědomí.
Mezi dvěma ženami
Byl mamince nevěrný a dlouhá léta udržoval mimomanželský poměr. „Rozešli jsme se, když maminka onemocněla. Říkal jsem si, že je to trest za mé podvádění, a chtěl jsem to napravit!“ Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co mi vlastně říká. On měl vlastně vedle naší rodiny ještě jednu! Co to bylo za ženskou, která věděla, že je ženatý, a přesto si ho přivlastnila?
„Netlačila na mě, abych se rozvedl. Stačilo jí, že jsem se několikrát do měsíce objevil a strávil s ní a naší Maruškou nějaký čas,“ vysvětlil s tím, že mám o dva roky mladší sestru a on by byl moc rád, kdybych ji poznala! Je moc fajn a táta se s ní i nadále vídá. Já ji ale poznat nechci. Jen při myšlence na cizí ženu, která se s cizím dítětem lísá k tátovi, je mi zle.
Od té doby jsem ho neviděla
Mám sestru, po které jsem celý život toužila, ale „přišla“ jsem k ní tak, jak bych si nikdy nedokázala představit. Táta podváděl mou maminku. Pochopila jsem jeho služební cesty. Nedokázala jsem mu odpustit, odstěhovala se z hájovny a od té doby jsem ho neviděla.
Radši jsem sama
Chyběl mi a občas mi ho bylo i líto. Nechtěla jsem poznat ani sestru, protože jsem v tu chvíli měla před očima umírající mámu. Kdoví, jestli neznala pravdu, a netrápila se, že je jí táta nevěrný.
On tvrdil, že maminka o ničem nevěděla, ale tak nějak se mi tomu nikdy nepovedlo uvěřit. Možná i ta její nemoc s tím mohla souviset. A zřejmě i proto nejsem schopna uvěřit mužům a celý svůj život dávám přednost bezpečí o samotě než lži ve dvou.
Ludmila S. (57), Tábor
