Celé dětství a mládí jsem se potýkala s nálepkou, že jsem holka ze špatné rodiny. Tvrdili mi, že o dobrého chlapa nikdy ani nezakopnu. Mýlili se! Jako dítě a dospívající dívka jsem neměla šanci se vymanit z nálepky holky ze špatné rodiny. Rodiče byli chudí, žili od výplaty k výplatě. Táta navíc tehdy dost pil a pro ránu nešel daleko. Ve škole se mi kde kdo posmíval za to, jaké nosím oblečení

Maminka měla těžký život, muži jí ubližovali. O tom, kdo je můj otec, nechtěla nikdy mluvit. Dozvěděla jsem se to od starší sestry. Maminka se narodila na Slovensku, v malé vesničce pod horami. Pracovala u sedláka jako děvečka. Když jí bylo jedenadvacet, tamní pacholek ji znásilnil a nezůstalo to bez následků. Ještěže byl sedlák člověk rozumný a přinutil onoho Gustava, aby si maminku vzal. V ro

Nechala jsem si ho vytetovat na kotník. Najednou ale zmizel. Přesně v tu chvíli se objevil stejný motýl u muže, kterého jsem milovala. Bylo to na konci letních měsíců, kdy jsem seděla u vody a rozjímala o svém beznadějně nudném životě a o své nešťastné lásce. Nad vodní hladinou se mihla vážka a vzápětí se mé nohy dotkl motýl. Přistál mi na kotníku. Byl tak krásný, takové zbarvení jsem ještě

Obě nás pronásledoval v dětství podobný sen, který se navíc neustále vracel. Žily jsme na Srí Lance a byly jsme tak šťastné... Když mi bylo dvanáct let, dostala jsem od rodičů obrazovou publikaci o Srí Lance. Jak jsem v ní začala listovat, byla jsem jako uhranutá. Cítila jsem, že mě něco k té zemi silně přitahuje. Tehdy se mi začal opakovat zvláštní sen. Zpravidla začínal tak, že sedím na pl

Byla jsem postavena před smutnou realitu. Měla jsem se rozloučit se životem. Vsadila jsem tehdy na přírodu a ona mi pomohla. Takové zprávy, kterou jsem si vyslechla, se děsí asi každý. Najednou jsem byla nemocná. Vážně nemocná. Naděje na uzdravení téměř žádné. Život se mi zhroutil a všechno bylo špatně. Jak to řeknu svým dětem? Ani plakat jsem nemohla. V duši mi zavládlo hrobové ticho. A to

Náš prapředek pracoval v Americe ve firmě, která vyráběla Edisonovy žárovky. Jednu jsme měli doma na půdě. I po tolika letech se rozsvítila jako zázrakem. Na půdu nám děda zakázal lézt pod velkým trestem. Často nám opakoval, že tam jsou věci, které nikdo nepotřebuje a on je někdy, až k tomu nastane ta nejvhodnější doba, vyhodí na smeťák. Jenomže my jsme tušili, že ta doba nenastane nikdy, dě

Chalupa. Místo, kam jsme jezdili s Luďkem. Mým bratrem. Měla jsem pocit, že jsme tam byli oba šťastní. Roubenku postavil v horách už náš praděda, děda ji zvelebil poté, co se rodina rozšířila, takže přibylo ještě jedno křídlo. Žili tam s babičkou, tatínek tam strávil dětství. A my s Luďkem také, jelikož jsme tam za prarodiči jezdili na prázdniny. Milovala jsem to místo. Tu zeleň, horské louky,

Láska se může objevit v každém věku. Nebraňte se jí. Ať ještě zažijete ty krásné pocity. Jarda mi vynahradil vše, co mi nedala rodina. Je to už sedm let, kdy jsem se ocitla v pečovateláku. Ne že bych jej akutně potřebovala. Mohla jsem žít dál v našem domě, ale nebyla jsem zcela soběstačná. Ono by stačilo, kdyby se syn přijel třikrát týdně podívat. I když bydlí asi 15 minut, byl by to však probl

Klárka byla mé jediné dítě. Moc šikovná holka. Jak ale dospěla, měla jsem pocit, že až zbytečně přehání a stěžuje si. Dnes vím, že jsem měla víc poslouchat. Možná jsem byla trošku přísnější ve výchově. Nebylo to ale proto, že bych chtěla Klárku nějak trápit. Chtěla jsem, aby z ní vyrostla samostatná jednotka, která si poradí, protože život není med. Nikdy nebyla ufňukaná, zvládala spoustu věcí,

Jedné noci se v mém bytě objevil podivný stín. Nebála jsem se, dokonce jsem měla pocit, že mi ten stín někoho připomíná. Jsem asi ta poslední osoba, která by věřila, že po smrti ještě něco existuje. Před časem se mi však stalo něco, co mě přimělo pochybovat o mém skepticismu. Jedné noci jsem zažila neobvyklé setkání s člověkem, který byl tou dobou už mrtvý. Probudila jsem se uprostřed noci