Večer už většinou dávno nikam nechodím. Od doby, co zemřel manžel, jsem raději v pozdních hodinách doma. Bojím se chodit sama. I když je to docela úsměvné. Kdyby nás někdo napadl, když jsme dříve s mým mužem šli z koncertu nebo divadla, musela bych asi spíš bránit já jeho, než on mě. Rozhodně to nebyl žádný silák ani hrdina. Takový obyčejný chlap pro obyčejný život. Ale nestěžuji si. Konečně to

Jako všichni alkoholici, ani já jsem si dlouho nechtěla přiznat, že mám problém. Že jsem alkoholička! Vdávala jsem se později než mé vrstevnice. Ve třiceti. O to déle nám ale naše manželství vydrželo spokojené. Jediné, co nás zneklidňovalo bylo, kde sehnat peníze na rekonstrukci domku, který jsme zdědili. Nakonec jsme si vzali hypotéku, protože se nám narodila Janička a my nechtěli, aby se nám

Celý život jsem vlastně čekala a věřila, že ho zase jednou potkám. Když se to stalo, byla jsem v šoku.  Vstoupila jsem do knihovny a zamířila k polici s knihami o historii. Z kabelky jsem vytáhla seznam titulů,  které jsem si chtěla vypůjčit a doufala jsem, že tam všechny najdu. Čtení je totiž moje skutečná vášeň. Jsem už v důchodu, a tak si to užívám. Konečně mám na své knížky opravdu dost

Když jsem šla na hřbitov za zemřelou tetou, potkala jsem u jejího náhrobku sympatického muže. Nějakou dobu jsme se scházeli, než jsem odhalila děsivou pravdu. Mirka jsem potkala jednoho slunečného odpoledne na hřbitově. Chodila jsem tam na hrob své tetě, která před časem zemřela na rakovinu. Zrovna jsem stála nad náhrobkem a ptala jsem se: „Proč? Proč zrovna ty? Tolik mi chybíš. Kéž bys tu mohl

Dala jsem jim všechno, co jsem měla. A teď jsem na mizině. Z důchodu vyjdu jen tak tak. Ale nejhorší je to zklamání. Už natahuji ruku po grepu. Měla jsem ho vždy tak ráda. Pak ale rychle ucuknu. Ne, ne, to si přece nemůžeš dovolit. Grepfruity jsou příliš drahé, říkám si v duchu.  A důchod přijde až příští týden. Vhrknou mi slzy do očí. Tak takhle jsem si stáří vážně nepředstavovala. Vždyť js

Byly jsme mladé a na noční v nemocnici jsme se nudily. Kolegyně přišla s tím, že zkusíme vyvolat duši její zemřelé maminky. Ovšem to, co přišlo, její dobrá matka rozhodně nebyla. Stalo se to už hodně dávno, v době, kdy jsem sloužila jako zdravotní sestra v jedné nemocnici na Plzeňsku. Bylo to krátce po skončení střední školy, sešla se nás tam skvělá parta, na kterou budu do smrti vzpomínat. Chod

Když jsem už jako starší potkala Zdeňka, myslela jsem si, že mi život konečně chce vynahradit veškerá má trápení a životní zklamání. Jak moc jsem se ale tehdy spletla! V životě jsem neměla moc štěstí na muže. A tak jsem se do svých padesáti ani nevdala ani nemám děti. Jako „správná“ stará panna jsem žila v domě s matkou a její sestrou. Máma byla nemocná, a tak vyžadovala neustálou péči, zatí

Je fakt, že neznám jinou ženu, která by byla tak bláznivá jako já. Jednou ráno jsem se totiž vzbudila a řekla  si, že už dál nechci být s manželem!  Rozhodla jsem se po sedmadvaceti letech odejít ze spokojeného manželství. S manželem jsme mezi sebou nikdy neměli žádné velké problémy. Vychovali jsme skvělou dceru Květu, která už je dospělá a před dvěma lety vyletěla z hnízda. Krásný ale nudný

Po tom bytě jsme s manželem moc toužili, stará paní jej ale chtěla pro svou milovanou vnučku. Ten byt byl vysněný. Vysoké klenuté stropy, francouzská okna, balkon do dvora. Moc jsme si ho přáli, a vůbec nedoufali, že ho získáme. Patřil totiž naší sousedce. Prožila v bytě se svým manželem šedesát let, vychovala v něm děti a ani v posledních letech svého života se nenechala přesunout do pečovatels

Vždy jsem snila o lásce jako z románu. Takhle to ale v životě nechodí. Přišla jsem na to příliš pozdě! Doma mě rodiče vychovali k poslušnosti. „Hlavně buď hodná, mysli na druhé, a pomáhej, seč ti síly stačí,“ kázali mi. Dřív se psychická pohoda jedince moc neřešila, a tak mě moji rodiče učili to, co jim vtloukali do hlavy ti jejich. Příliš pozdě jsem zjistila, že jsem svojí bodrou povahou a měk