Večer už většinou dávno nikam nechodím. Od doby, co zemřel manžel, jsem raději v pozdních hodinách doma. Bojím se chodit sama. I když je to docela úsměvné.
Kdyby nás někdo napadl, když jsme dříve s mým mužem šli z koncertu nebo divadla, musela bych asi spíš bránit já jeho, než on mě. Rozhodně to nebyl žádný silák ani hrdina. Takový obyčejný chlap pro obyčejný život. Ale nestěžuji si. Konečně to přece byla moje volba.
Něco mi říkalo, abych šla
Když mi ale moje dobrá kamarádka dala k narozeninám lístek do divadla, nemohla jsem odmítnout. Navíc mě něco v mé mysli neustále ponoukalo, abych určitě šla. Proto jsme se nakonec s přítelkyní domluvily, že se sejdeme před divadlem.
Jsem zvyklá všude chodit včas, raději tam být ještě chvíli předem. Jak jsem tam tak stála, a tak trochu se hněvala, že kamarádka přijde jako obvykle pozdě, najednou ke mně přistoupil nějaký muž. „Marie, jsi to ty?“
V první chvíli jsem ho ve sporém světle pouličních lamp nepoznala. Ale jeho hlas ano. Přímo mě bodl do srdce a já sebou prudce cukla: „Tomáši“. Teď už jsem mu viděla do tváře. Byl to on.
Byli jsme velcí kamarádi
Tomáš byl o rok starší a poznali jsme se ve školce. Já si ho zprvu nevšímala, ale on se kolem mě neustále motal. Stal se takovým mým ochráncem. Stali se z nás velmi dobří kamarádi. Vydrželo nám to i na základce.
Pomáhali jsme si, učili se spolu a zažívali mnohá dobrodružství. Později se však naše city přetavily na lásku. Tomáš byl můj první kluk, moje první láska. Byla jsem tehdy šťastná a strašně zamilovaná. Zdálo se, že i Tomáš to cítí stejně. Jenže pak se stalo něco nečekaného.
Neměl na vybranou
Na naši poslední schůzku Tomáš už nedorazil. Zrovna jsem si koupila novou sukni, načančala se a těšila se na rande. Čekala jsem na něj hodinu, telefon u nich doma nikdo nebral. Jakoby se po Tomášovi a jeho rodině slehla zem.
Byl to pro mě hrozný šok. Nechápala jsem, co se stalo a byla jsem zoufalá. Bylo mi sedmnáct a moje první velká láska byla pryč. Až po mnoha týdnech mi přišel od Tomáše dopis. S rodiči emigroval, prý narychlo, jak se naskytla vhodná chvíle. Také psal, že mě miluje a že se pro mě vrátí.
Stále jsem na něj čekala
Toho slibu, že se pro mě vrátí, jsem se chytla jako své poslední naděje. Dopisů od Tomáše ale chodilo čím dál tím méně a já pořád marně čekala. Točilo se kolem mě celkem dost kluků, já ale pořád měla v srdci Tomáše.
Ten se ale přestal ozývat. Naposledy mi od něj přišel pohled z New Yorku. Bylo mi jasné, že v momentě, kdy se přestěhoval na jiný kontinent, už o návratu pro mě nemůže být ani řeči. Bylo to hrozné zklamání.
Byl moc hodný
I když jsem žádného jiného mužského nechtěla, nakonec si mě našel Zdeněk. Milý, nenápadný mužský, který šel klidně a trpělivě za svým cílem, za mnou. A nakonec dosáhl svého. V sedmadvaceti jsem se vdala a brzy se nám narodila Zdenička.
Můj manžel byl velmi pozorný otec i manžel. Ochotně mě se vším pomáhal, co slíbil, vždy udělal, dalo se na něj ve všem spolehnout, Každý by si řekl, ideální partner. Jenže všeho moc škodí. Ta jeho dokonalost mě dlouho dráždila. Měla jsem ho samozřejmě moc ráda, ale opravdová láska to nebyla.
Žila jsem prostě dál
I když jsem na Tomáše nikdy nemohla zapomenout, pochopila jsem, že to, co bylo už se nevrátí. Nakonec se mi přece nic tak hrozného nestalo. Měla jsem spokojenou rodinu, hodného muže, krásné a šikovné dvě děti a žila si takový poklidný a obyčejný život. Děti dospěly a odešly. Se Zdeňkem se z nás stali spíše dobří kamarádi.
Ale pořád to šlo. Pak mě Zdeněk bez rozloučení a bez varování opustil. Dostal totiž těžký infarkt cestou domů a zemřel přímo na ulici. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. A právě, když už jsem si začala zvykat na samotářský život, objevil se Tomáš.
Ještě jsem schopna lásky
Hned to naše první náhodné setkání před divadlem mě doslova elektrizovalo. Byla to hotová tsunami všech možných a protichůdných reakcí. Od nadšení, přes lítost i vztek. Podstatné ale bylo, že to mezi námi, i po tolika letech, jiskřilo. Po několika „oťukávacích“ schůzkách, jsme navázali tam, kde to kdysi mezi námi skončilo.
Tomáš se nikdy neoženil, neměl děti a na „stará“ kolena se rozhodl žít zase doma. A já si uvědomila, že ještě pořád jsem schopna doopravdy milovat. I když jsem ten cit léta potlačovala. Teď už to dělat nemusím a budu si užívat každé chvilky. Moje první a zároveň i poslední láska je tu konečně se mnou.
Marie T. (57)
