Jako všichni alkoholici, ani já jsem si dlouho nechtěla přiznat, že mám problém. Že jsem alkoholička!

Vdávala jsem se později než mé vrstevnice. Ve třiceti. O to déle nám ale naše manželství vydrželo spokojené. Jediné, co nás zneklidňovalo bylo, kde sehnat peníze na rekonstrukci domku, který jsme zdědili.

Nakonec jsme si vzali hypotéku, protože se nám narodila Janička a my nechtěli, aby se nám batolila po staveništi.

Byl stále v práci

Po pár letech dostal manžel v zaměstnání skvělou nabídku, která znamenala mnohem větší peníze, ale také hodně cestování a tím pádem minimum času se mnou a s Janičkou. Měli jsme ale stále velké dluhy, a tak jsme si nemohli vybírat.

Časem jsem si docela zvykla, že jsme s Janičkou stále sama, a protože jsem měla pořád co dělat, ani jsem neměla čas si nějak stýskat. Práce, dítě, domácnost a zahrada se mi o zábavu dostatečně postaraly.

A tak běžel čas. Po letech jsme dluhy splatili, z naší dcery vyrostla krásná a vzdělaná mladá žena, která si našla prima přítele Tomáše se kterým si našli společné bydlení, a vyletěla z hnízda.

Peníze byly, láska už ne

Všichni si mysleli, jak šťastná jsme rodina. Jenže já se šťastná rozhodně necítila. Můj manžel se o mě už vůbec nezajímal, byl víc pryč než doma a už jsme se ani nemilovali. Byli jsme jak dva cizí lidé pod jednou střechou. Sotva jsme spolu promluvili. Utěšovala jsem se tím, že to je v dlouhodobých vztazích asi normální.

Až jednou mě dcera vyvedla z omylu! Přišla na návštěvu a rovnou na mě vybalila: „Mami, táta ti lže!

Před měsícem jsem byla v jeho firmě něco vyřizovat a dozvěděla se, že táta před šesti lety opět povýšil a od té doby už necestuje po republice, ale sedí v kanclu!“ V tu chvíli mi vše sepnulo a já se rozbrečela.

Nesnažil se ani zapírat

S napětím jsem čekala na Radkův návrat: „Jak jsi se měl?“ zeptala jsem se nenuceně. „Bylo to náročné, jsem utahaný jako pes!“ zamumlal. To už jsem nevydržela: „To věřím, to po třídenním sexu bývá!“ a vychrlila jsem na něj co vše vím.

Byl tak zaskočený, že přiznal nejen pětiletý vztah s kolegyní, ale že s ní má i dvouletého syna.

Dala jsem mu hodinu, aby se sbalil a vypadnul. Rozvod jsem ustála celkem důstojně, ale když mi o tři měsíce později dcera oznámila, že s Tomášem čekají miminko a stěhují se do jiného města, bylo toho na mě už moc. Místo abych se radovala, hystericky jsem se rozbrečela.

Alkohol mi dělal společnost

Zůstala jsem sama a připadala si opuštěná a zbytečná. Všechno, co jsem dřív měla ráda, mě přestalo těšit a ani narození vnučky na tom nic nezměnilo. Je hrozné to přiznat, ale žárlila jsem, že dcera byla šťastná, měla milujícího manžela, rodinu a já neměla nic!

Můj život se scvrkl na práci, nákup, zřídka úklid a televizi a jedinými mými „společníky“ se staly cigarety a víno. Nejdřív mi na den stačila sedmička, pak litrovka, a nakonec jsem přešla na vodku.

Jako většina alkoholiček i já pila tajně a dávala si pozor, aby na mně v práci nic nepoznali nebo aby mě opilou nenachytala dcera, když přijela s vnučkou.

Díky tomu, že se vždy musela ohlásit předem a večer jsem si nepřála, aby mi volala, protože chodím brzo spát, závislost se mi před ní dařilo tajit.

Nachytali mě opilou

Jenže jednou přijela nečekaně. Když se nemohla dozvonit, odemkla si. „Mami, vždyť ty jsi opilá! Bože, tady je chlív, a těch vypitých lahví!“ Snažila jsem se předstírat, že jsem střízlivá, ale byl to trapas. „Maminko, co je babičce?“ ptala se pětiletá Evička.

Když jsem ji chtěla obejmout štítivě se odtáhla. „Fuj, strašně smrdíš a vypadáš ošklivě, nechci tě!“ I v opilosti mě její slova příšerně ranila a zahanbeně jsem dceru požádala, aby odešly. „Jistě, ale zítra si promluvíme.“

Druhý den jsem dceři přiznala, proč jsem začala pít. „Mockrát jsem s pitím chtěla skončit, ale když jsem přišla do prázdného domu, zase jsem sáhla po láhvi.“

Jsem alkoholička

Jana mi nic nevyčítala, ale obviňovala sebe. A to bylo ještě horší. „Je to jen má chyba. Chci ale s pitím skutečně přestat, pomůžeš mi?“ odmítla jsem její výčitky svědomí. A tak mě odvezla do léčebny. Poprvé jsem to po čtrnácti dnech vzdala.

Napodruhé to vyšlo, ale na tři měsíce, které jsem v ní strávila, nerada vzpomínám.

Jsem svým nejbližším za obrovskou podporu moc vděčná, stejně tak zaměstnavateli, který mě po léčbě přijal zpátky. Sice jsem se závislosti zbavila, ale vím, že je to časovaná bomba a do konce života nemám vyhráno.

A když někdy dostanu chuť na alkohol, mám spolehlivý „antabus“ – album s fotkami dcery a vnučky.

Monika J. (58), Mladá Boleslav