Z některých věcí člověka až mrazí. Před mnoha lety mi maminka na smrtelné posteli sdělila proroctví, které se k úžasu nás všech vyplnilo.

Otec mě a matku opustil, když mi bylo šest let. Přesný důvod nevíme, jednoho dne se prostě nevrátil domů. Matka si myslí, že měl jinou ženu, možná s ní měl i dítě. Už jsme pak o něm nikdy neslyšely.

Já a maminka

V šesti letech jsem ztrátu otce vnímala velmi citlivě. Ke mně se vždy choval hezky. Sice jsem více tíhla k matce, ostatně asi jako každá dívka, ale na něj nemám ošklivé vzpomínky. Nikdy na mě nevztáhl ruku ani na mě nekřičel.

Proto mě to, že od nás odešel bez jediného slůvka rozloučení, velice bolelo a zranilo.

Všechen čas věnovala jen mně

Maminka se musela hodně otáčet, aby nás uživila a zastala roli obou rodičů. Ale zvládala to přímo ukázkově. I když byla často v práci, tak si na mě vždy čas udělala.

Chodila se mnou na procházky do lesa, naučila mě vyšívat, háčkovat i vařit, pomáhala mi se školními úkoly, když jsem potřebovala. Neměla ani chvilku času pro sebe, natož aby si odpočinula.

Zákeřná nemoc zaútočila

Když mi bylo třináct let, tak mamince diagnostikovali rakovinu. Až dnes chápu závažnost takového onemocnění. Tehdy mi maminka říkala, že jí v těle roste něco, co tam nepatří. Něco, co ji zevnitř zabíjí.

Podstoupila náročnou léčbu – chodila na chemoterapie a zdálo se, že léčba zabírá. Taková rakovina člověku sebere sílu, ale maminka bojovala. Za další dva roky se ukázalo, že je z nejhoršího venku. Byla jsem moc šťastná.

Boj se opakoval

S maminkou jsme měly hezký vztah naplněný láskou a důvěrou. V patnácti letech jsem byla matčinou pravou rukou. Uměla jsem vařit, prát, žehlit. Zkrátka všechno, co k ženě patří. Ani v osmnácti jsem neměla pocit, že se musím od matky stěhovat. Klapalo nám to, byly jsme spíše jako kamarádky.

Za další dva roky ale přišla zlá zpráva, které jsem se vnitřně velice obávala. Mamince se vrátila rakovina a celkem rychle napadla všechny orgány, bohužel také slinivku. Nevypadalo to vůbec dobře.

Matka byla v nemocnici více než doma, protože měla časté záchvaty, kdy se nemohla ani zvednout ze židle.

Přítel mi byl velkou oporou

Toho času jsem měla roční známost. Bylo to vážné. Mirek mi byl oporou a matce vlastně také. Seznámili jsme se náhodou na poště, když jsem byla pro maminku vyzvednout dopis. Byla to takříkajíc láska na první pohled.

Jeho oči mě okouzlily a jeho úsměv mě dostal do kolen. Mirek byl moc hodný, laskavý, chytrý, měl smysl pro humor, se vším mi pomáhal. Vozil maminku do nemocnice, v noci jí podával léky, abych nemusela vstávat.

Slova, která nedávala smysl

I přes všechnu naši péči a snahu to však šlo s maminkou z kopce. Během dalšího roka se její stav zhoršil. Vážila sotva padesát kilo, byla bledá a život ji opouštěl. Často jsem u ní sedávala a prosila ji, aby bojovala. „Nesmíš to vzdát, mami! Potřebuji tě tady. Mám tě moc ráda,“ říkávala jsem jí poslední měsíce před smrtí.

„Pavlínko, můj konec se blíží. Bude to život za život,“ řekla jednou s radostí v hlase. „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě. „Jsi těhotná. S tvým potomkem se vystřídáme. Zemřu chvíli před jeho příchodem. Máme tedy ještě sedm měsíců čas,“ řekla přesvědčivě.

Radostné očekávání

Její slova mi vrtala hlavou. Odcházela jsem z pokoje s myšlenkou: „Já a těhotná? To přece není možné… nebo je?“ Pravdou bylo, že mě menstruace poslední měsíce zlobila. Udělala jsem si pro jistotu test, který matčino prohlášení potvrdil.

Následně jsem navštívila i gynekologa, který mi oznámil, že jsem ve druhém měsíci.

Matka se tedy nemýlila. Nahánělo mi to trochu strach, ale pořád to mohla být jen náhoda. Hned jsem to běžela matce říct. „Já to přece vím. A také vím to, že to bude holčička. A bude mít na tváři pihu krásy,“ řekla a pohladila mě po rameni.

Přechodné zlepšení

V polovině těhotenství se matčin stav zlepšil. Vstala z postele, dokázala si uvařit čaj. Měla jsem hroznou radost. Jenže zatímco matce bylo dobře, mně tvrdlo břicho. Znovu jsem vyhledala doktora. Ten mě nepotěšil.

Po vyšetření prohlásil: „Musíte být na sebe velmi opatrná. Začala jste se už otvírat, což je velmi brzy. Musíte jen ležet. Kdyby to tak šlo dál, musela byste tu zůstat.“ To jsem nemohla dopustit, protože bych nebyla s matkou. Uposlechla jsem lékařova slova a naordinovala si klidový režim.

Svoji vnučku už nespatřila

O matku se staral převážně Mirek. Zvládal to skvěle. V posteli jsem s nadsázkou strávila zbylé čtyři měsíce. Náš stav s matkou byl skoro stejný. Když se blížil porod, matka už ani nemluvila, nejedla. Její stav se začal rychle horšit. Než jsem odjela do porodnice, prosila jsem ji, aby na nás počkala.

Ovšem v den porodu naší dcery zemřela. Mrzí mě, že ji ani nespatřila. Na druhou stranu jí svým odchodem zřejmě umožnila žít. Její proroctví, které tehdy znělo šíleně a kterému jsem se zdráhala věřit, se tedy nakonec ukázalo jako pravdivé.

Pavlína D. (51), Karlovarsko