Po generace pronásleduje muže v našem rodě tragický osud. Chtěla bych tomu řádění temných sil udělat jednou provždy konec.

Je to už více než padesát let, co jsem se zamilovala do Josefa, a toho jsem si vzala. Vůbec toho nelituji, naopak si jsem jistá, že právě on je ten pravý. Máme tři děti, dvě dcery jsou šťastně vdané, jen syn nám dělá starosti. V naší rodině totiž řádí prokletí, které klátí zásadně muže.

Obavy

Syn má dva syny, kteří se již staví na vlastní nohy, ale z „mama hotelu“ se jim asi ještě dlouho nebude chtít. To nevadí. Syn se snachou jsou šťastní, že mají své děti doma. Jsou spokojená rodina. Proč tedy nemohu v noci spát a koukám do stropu?

Čím dál více totiž poslední dobou přemýšlím nad dramatem naší rodiny, které se dá spíše nazvat prokletím. Bojím se, že prokletí může každým dnem zaklepat na dveře našeho domova.

Ukončil svůj život

Můj dědeček se za nevyjasněných okolností oběsil na trámu ve stodole, ještě než jsem se narodila. Byl to moc hodný, pracovitý člověk. Proč to udělal, na to nikdo nikdy nepřišel. Babička se s jeho smrtí nikdy nevyrovnala.

V naší rodině se vyprávělo, že to nebyl jediný muž, který takto podivným způsobem ukončil svůj život. Podobně odešel také můj otec. A když se chystala moje svatba s manželem, stalo se další neštěstí.

Pozváno bylo tehdy šedesát hostů, takže to nebyla žádná malá svatba. Už se blížil čas, a můj bratr nikde. Josef se vydal k němu domů, protože pevnou linku nikdo nebral. Mobily v té době ještě nebyly. Soused však tvrdil, že můj bratr dávno odešel.

Do auta k Josefovi přisedl můj svědek a vydali se bratra hledat. Zastavili se ve třech hospodách, které byly při cestě, a také v místních obchodech. Nikdo o něm nevěděl, nic neslyšel. Zavolali jsme na policii.

Ta našla bratrovu motorku opřenou v lese o strom asi kilometr od hlavní silnice. A bratra pověšeného na stromě. Z nepochopitelných důvodů se rozhodl ukončit svůj život. Proč to udělal? Nikdo neměl tušení. Svatba se nekonala.

Kupuji amulety

Za pět měsíců od této tragické události se narodil náš syn. Rány byly ještě živé, ale náš Honzík dokázal rozbourat všechny hradby, které vystavěly černé chmury. Zase jsme se začali smát a žít naplno, ale to proto, abychom to vytěsnili.

A pak přišly po sobě dvě dcery. Ženy to nepostihlo nikdy, ale o syna a vnuky mám strašný strach. Den ode dne větší. Někdy se syna zeptám, jestli ho něco netrápí. Ale on se jen zasměje a řekne: „Neboj, mami, já se neoběsím!“

Jenže v dnešní době se člověk dostane do potíží rychle! A tak nakupuji různé talismany, amulety, kameny pro štěstí, zvonečky, co přitahují pozitivní energii, abych to prokletí, které mi nedá spát, jednou provždy zlomila.

Blanka J. (61), Vsetín