Snad se jednou dočkám, říkala jsem si. Přece nemůže být tak slepý, aby neviděl, že ho miluji.

Potkali jsme se na vysoké škole, vlastně až na jejím konci. Roman mě hned zaujal a já se zamilovala jako patnáctiletá.

Nic z toho nebylo

Byl to příjemný společník, trochu hloubavý, ale to bylo celé. Naznačovala jsem mu, že mi není lhostejný, ale jemu to nedocházelo. Pak se naše cesty rozešly. Já se vrátila zpátky k rodičům a Roman mi zmizel z očí.

Já ale na něho pořád myslela a žádný muž mě už nikdy nezaujal. Vdávat se budu jenom z lásky, přísahala jsem si, a moje máma z toho nebyla moc moudrá. „Ty zůstaneš na ocet,“ povzdychla si několikrát.

Jiný se mu nevyrovná

Kolikrát si na ni vzpomenu. „Snad se jednou dočkám,“ odpovídala jsem jí a ona se soucitně usmívala. Věděla jsem, že Romanovi se žádný chlap nevyrovná. Jednou se mi dokonce zdálo, že jsem ho zahlédla u nás ve městě.

Hned mi srdce poskočilo, ale ztratil se mi v davu. Bude si na mě ještě pamatovat? ptala jsem se v duchu. A co když bude ženatý, bude mít kupu dětí a mojí lásce se vysměje?

Náhodné setkání

Nemýlila jsem se, opravdu to byl on. Narazili jsme na sebe u radnice. Cosi šel vyřídit a já zrovna vycházela. Zastavil se a krásně široce se usmál. „Marie, ty jsi mi chyběla celý život,“ řekl a mně se podlomila kolena.

„Celý život jsem na tebe čekala,“ odpověděla jsem mu. Řekl, že ta věc, se kterou jde na radnici, počká,ale já už ne. Šli jsme do kavárny a dlouho jsme si povídali. Jako bychom se nikdy nerozešli. A dneska mám toho báječného chlapa doma. Žádný jiný se mu nevyrovná!

Marie V. (49), Ostrava