Bývala jsem jako pyšná princezna. Namyšlená a tvrdohlavá. Kvůli tomu jsem žila bez lásky. Vdala jsem se totiž natruc.
Dnes mi bude šedesát a vím, že jsem před čtyřiceti lety udělala chybu, která se mi vymstila. Měla jsem před svatbou. Najednou jsme se ale s přítelem strašně pohádali. A oba jsme se zatvrdili. „Pepíku, víš co?
Já si tě nevezmu,“ oznámila jsem mu v afektu a myslela si, že ho tím donutím k tomu, aby se připlazil po kolenou zpátky.
Čekala jsem den, dva, týden… Ale on se zatvrdil stejně jako já. Jen mi vzkázal, že čeká dva týdny a jestli se do té doby neukážu, považuje náš vztah za skončený. A ne a ne! Já dolejzat nebudu, vykřikovala jsem doma. „Lidko, abys jednou nelitovala. Pepík je dubová palice, ale hodný člověk,“ říkala mi matka.
Dva týdny se přehouply a já na klice našla přivázanou kytici lilií s cedulkou: Na rozloučenou. Josef.Začala jsem lítat po zábavách, a seznámila se s Františkem. Měl za sebou nevydařený vztah, naštěstí bez dětí.
Celou dobu jsem nezapomínala na to, aby byl Pepík některou mou kamarádkou o mém životě informován.
Však já ti ukážu!
Jako závěrečnou ránu dýkou jsem mu poslala svatební oznámení. Když jsem zavírala obálku, přepadla mě strašná lítost. Tohle přece měla být naše svatba! Ale hned vzápětí jsem pocítila, jak se ve mně vzdouvá pýcha. V den svatby mi přišel telegram:
Přeju ti, abys nikdy nelitovala. Josef.
Tím to skončilo a nastala tvrdá realita. Františka jsem nemilovala. Čeho jsem tím dosáhla? Chtěla jsem potrestat Pepíka a potrestala jsem hlavně sama sebe. Když mi táhlo na padesát, Františka skolila mrtvice.
Seděla jsem u jeho lůžka a najednou si uvědomila, že jsem celý život jenom zneužívala jeho dobrotu.
„Fanoušku, jsi báječný člověk a já jsem si tě nezasloužila,“ šeptala jsem mu. „Neplačte, teď už ho nic nebolí,“ ozvalo se z postele u okna. Ten hlas! To nemůže být pravda! Přistoupila jsem k vedlejšímu lůžku a tam na cedulce stálo: Josef K… „Neměl jste si kdysi brát nějakou Lidku?“ zeptala jsem se s tlukoucím srdcem.
Zadíval se mi do očí. Oba jsme hleděli na svou dávnou lásku, která už byla stará. Vtom se pokojem ozvalo táhlé pískání věštící konec. Do pokoje vtrhl lékař. „Počkejte na chodbě,“ vyvedla mě sestra. Můj František byl mrtvý.
Zase na začátku?
Nevím, jak jsem došla domů. Ráno jsem se vypravila zpátky do nemocnice zařídit pohřeb a dojít na jednu návštěvu. „Pepíku, spíš?“ oslovila jsem ležící tělo pod peřinou.
Prudce se otočil: „Lidko, ty jsi přišla! Bál jsem se, že se mi zase ztratíš…“ Dnes už je to deset let, co je Josef mým mužem. Celé roky litoval stejně jako já, že v mládí nedokázal přemoct svou pýchu.
Ludmila (62), Turnov