Mým největším snem v životě byla šťastná rodina. Zřejmě proto, že jsem žádnou nikdy neměla. Vyrostla jsem v dětském domově.

Co může být na světě hezčího než spokojený vztah a šťastná rodina? To jsem si říkala pokaždé, když jsem jako malá vstávala i usínala. To jsem ještě netušila, že se můj sen jednou vyplní.

Lepší věno jsem nemohla chtít!

Vdávala jsem brzy, nebylo mi ani dvacet. Honza byl můj první kluk a hned to byla velká láska. Potkali jsme se v ordinaci obvodního doktora, kde jsem pracovala jako zdravotní sestra. Do roka a do dne byla svatba a já jsem byla nejšťastnější nevěsta pod sluncem.

S Honzou mi totiž do života přišla i jeho velká rodina. Měl skvělé rodiče, další tři bratry a pro mě neskutečný počet bratranců, sestřenic, tetiček a strýčků. Dlouho jsem se v nich nemohla vyznat.

Všichni byli nesmírně družní a jako rodina se neustále scházeli a navštěvovali. Zapadla jsem k nim rychle a úplně přirozeně.

Dítě nám scházelo

Samozřejmě jsme moc toužili po dětech. Ale stále se nám nedařilo. Když už to bylo divné i celé rodině, která s námi vše prožívala, rozhodli jsme se navštívit doktora. Absolvovali jsme nespočet vyšetření. Oba jsme byli zdraví. „Pravděpodobně jde o genetiku.

Každý s jiným partnerem byste zřejmě dítě mít mohli,“ sdělil nám jeden gynekolog. Pro nás to ale byla naprosto nepřijatelná představa. Po dvou neúspěšných pokusech o umělé oplodnění jsme se rozhodli pro adopci.

„To je dobrý nápad, Pavlo,“ řekla k tomu moje tchyně Zdena. „Bez dětí je život smutný. My s tátou přijmeme toho tvorečka jako vlastní vnouče. Neboj se, rozdíly dělat nebudeme.“

Radost a bolest

A tak na patnácté výročí naší svatby jsme se všichni radovali z tříměsíční Elišky. Celá rozvětvená rodina se sešla u nás a Honza ještě o půlnoci odvážel domů osmdesátiletého strýčka. Domů už se nikdy nevrátil.

Při cestě zpátky ho smetl kamión, jehož řidič usnul za volantem. Další týdny jsem prožila v mrákotách a můj život se najednou rozpadl na tisíc střepů. Nezachránila mě ani skutečnost, že jsem se měla starat o miminko, o naši vytouženou Elišku.

Byla jsem přesvědčená, že za všechno může ona! Kdybychom si ji nevzali, nebyla by rodinná oslava a Honza by nejel odvézt strýčka a nic by se mu nestalo.

Smutek mě zlomil

Zatímco jsem do sebe ládovala jeden uklidňující prášek za druhým a doslova se utápěla v nekonečném žalu, moje tchyně Zdena se k nám nastěhovala a bez řečí převzala péči o Elišku i o mě. Mě doslova odvlekla k psychiatrovi.

Jenže kde není vůle, není šance něco změnit. Omámená spoustou prášků jsem celé dny prospala. Po dvou měsících toho měla Zdena dost. „Tak poslouchej, Pavluško,“ pustila se do mě jedno pondělní ráno, „takhle to dál nejde.

Táta volal tomu tvému psychiatrovi a probral s ním, že máš pomalu začít vysazovat ty prášky,“ řekla rázně. „Ale já je přece potřebuju!“ rozbrečela jsem se. „Ty musíš být zase v pořádku pro Elišku!

Ráda pomůžu, ale copak si to dítě zaslouží, aby máma celé dny fňukala? Honza byl můj syn, na to jsi zapomněla? Myslíš si, že já netruchlím? Nebo že snad je to ostatním v rodině jedno? Není! Dobře ale víme, že se nic nevrátí. Život jde dál. Zůstala tu po něm Eliška a ty,“ ukončila dlouhou řeč Zdena a rozplakala se.

Vrátila mě do života

A tak jsem postupně začala vysazovat léky, chodila ven s Eliškou a pod dozorem Zdeny, mých třech švagrových a různých tetiček se pomalu vracela do života. Eli mně přinášela tolik radosti! Za své počáteční mateřské selhání jsem se moc styděla.

„Chybu člověk někdy udělá. Důležité je umět si to přiznat a poučit se z toho,“ řekla mi Zdena, když jsem to s ní rozebírala. A měla pravdu i v tom, že život jde dál. Když jsem vodila Elišku do mateřské školy, seznámila jsem se s Liborem, tatínkem malé Emičky.

Její maminka zemřela krátce po porodu na rakovinu. Vzali jsme se po pěti letech a na svatbě nám byla „moje“ rozvětvená rodina. Na svatební hostině jsem jim poděkovala, hlavně Věrce. Bez ní bych se neodrazila ode dna a kdoví, jak by to dopadlo. A brzo nás čekají svatby další… Tentokrát našich dcer!

Pavla P. (54), Trutnov