Manžel před lety podal žádost o rozvod proto, že svoboda pro něj byla víc než já a dcera. Tu ale odchod otce zasáhl víc, než by kdo čekal!
Vdávala jsem se až v pětatřiceti. Byli jsme s manželem zvyklí organizovat si život svobodně a tak dokud jsme žili sami, zdálo se, že máme skvělé manželství. Když se nám konečně po čtyřech letech narodila dcera Andrea, byla jsem na vrcholu blaha. Vždyť už mi také tikaly biologické hodiny!
Zodpovědnost neunesl!
Pro mého manžela to ale zřejmě byl šok, ze kterého se neuměl nebo nechtěl vzpamatovat a doma byl čím dál méně. Napřed jsem si myslela, že než by poslouchal pláč miminka, tak je raději v práci. Když pak občas přespal i u kamaráda s tím, že ho malá budí a on se potřebuje do práce vyspat, začalo mi to být už divné. Bohužel jsem brzy odhalila, že kamarád je kamarádka. Protože jsem ale chtěla pro naši Andrejku úplnou rodinu, manželovi jsem úlet odpustila. Jenže to nebyla ani první ani poslední manželova milenka. „Míšo, promiň, ale já pro manželství nejsem stavěný. Mám tebe i Andreu rád, ale svobodu víc. Tak to, Ádě nějak taktně vysvětli,“ sdělil mi jednou večer s tím, že podal žádost o rozvod.
Přestal za dcerou chodit
A i když je to už jedenáct let, následky rozpadu manželství mi dodnes komplikují vztah s dcerou. Ta špatná jsem pro ni totiž já. I když jsem se jí situaci snažila „taktně“ vysvětlit, náš rozvod ji poznamenal natolik, že jsem s ní musela docházet k psychiatrovi. Bylo jí skoro sedm a začala mít děsivé sny a pomočovala se. Těžké období trvalo přes rok a dcera se na mě v té době upnula. Zpočátku se manžel s Andrejkou stýkal často, ale časem se jeho návštěvy scvrkly na narozeniny, Vánoce a pár dní o prázdninách. Dceru to trápilo, ale i když jsem jejího otce prosila, ať chodí častěji, že se jí stýská, nebylo to k ničemu.
Chce mě mít jen pro sebe
A tak jsme samy dvě zvládly Andreinu pubertu, první lásky i drobné školní průšvihy a dalo by se říci, že se vše konečně docela srovnalo. Jediné, z čeho jsem měla obavu byl fakt, že se na mne dcera příliš upnula. Můj soukromý život jako by neexistoval, a když jsem se zkusila nenápadně zeptat co by řekla na to, kdybych si někoho našla, rovnou vyjela: „To ne, nebudu se o tebe dělit s cizím chlapem! Vždyť je nám spolu dobře, ne?“ Situace se časem spíš zhoršovala a dcera už žárlila dokonce i na čas s mými kamarádkami. „To chceš být pořád sama? Roky strašně rychle ubíhají,“ domlouvaly mi. Než jsem stačila odpovědět, Jana vyhrkla: „Copak si Míša může najít chlapa, když si ji Andrea tolik hlídá a žárlí na každého, kdo se kolem ní jen mihne? Vždyť ona žárlí i na nás!“ Bránila jsem sebe i dceru, ale věděla jsem, že kamarádky mají pravdu.
Lásku jsem musela tajit
Až jsem se jednou při nákupu seznámila s Petrem. Byl fajn, a tak jsme se začali vídat. To jsem ale před Andreou raději tajila. Přítel měl život snad ještě složitější než já. Žena mu zemřela, když bylo synovi šest a on ho vychovával sám. Po necelém roce se mě Petr zeptal: „Nemyslíš, že toho skrývání už bylo dost? S mým synem si rozumíš od prvního setkání, tak proč bych si já nemohl rozumět s Andreou? Třeba tu její žárlivost zveličuješ.“ Ani mě už nebavilo dceři lhát, a tak jsem si s ní promluvila. Bylo to ale horší, než jsem čekala. „Takže práce byla jen výmluva, aby ses mohla scházet s nějakým chlapem?! Kdyby ti na mně záleželo, věnovala by ses mně a rok mi nelhala!“
Marně jsem se ji snažila uklidnit. „Víš, že na tebe táta posílá pár korun a úklid jsem vzala proto, abys mohla chodit na angličtinu, jezdit na hory, k moři, aby ses měla dobře! Kdykoliv jsi potřebovala poradit, pomoc, vždycky jsem tu byla pro tebe. Udělala jsem chybu, že jsem ti o Petrovi neřekla dřív, za to se omlouvám.“
Dělá mi naschvály
Doufala jsem, že když dceři řeknu, že Petr má skoro stejně starého syna, bude na něj zvědavá. Ale jen nenávistně sykla: „Nikdy toho chlapa, ani jeho rozmazlenýho kluka nechci poznat a jen doufám, že ho k nám nechceš nakvartýrovat! Stejně si tě našel jenom proto, aby se o něj měl kdo starat!“ Přítel, kterému jsem řekla, jak můj rozhovor s dcerou dopadl, i nadále věřil, že na něj názor změní, až ho pozná osobně. Jenže Andrea se mnou nemluví. Párkrát jsem Petra s Honzou pozvala k nám na oběd, a třebaže jsem Andreu prosila, aby se s nimi seznámila, naschvál nebyla doma. A tak mi nezbývá než čekat, až vyletí z „hnízda“ a já budu volná. S Petrem, kterého moc miluju a vážím si jeho obrovské trpělivosti a lásky, si plánujeme společnou budoucnost a těšíme se, až jednou spolu budeme žít.
Michaela L. (56), Lanškroun
