Oliver mě fascinoval už od střední školy, kdy jsem ho občas vídala na různých akcích s přáteli. Pak se ale odstěhoval do ciziny a mně zbyly jen vzpomínky.
Vlastně jsme přátelé nikdy nebyli. Při letmých setkáních jsme se pozdravili, někdy prohodili pár slov, ale to bylo tak vše. Přesto se mi v myšlenkách zjevoval častěji, než mi bylo milé.
Zaujaly mě jeho oříškově hnědé oči, vysoká, pevná postava a výrazná čelist, která vystoupla, jakmile se usmál. A že se smál často… Jeho milá, přátelská povaha mě utvrzovala v domnění, že je to opravdu hodný kluk.
Občas jsem ho přistihla, jak se na mě dívá, mně však i přesto přišel nedostupný. Když oznámil, že odjíždí za prací do Anglie, aby získal zkušenosti a naučil se jazyk, brala jsem to jako skvělou příležitost jak spolehlivě zapomenout na něco, co možná mohlo být.
Za pár měsíců zmizel a já si začala zvykat na jeho nepřítomnost. Kupodivu to šlo rychle. Za půl roku se z mých myšlenek nadobro vytratil. To bylo před osmi lety, když mi bylo dvacet a můj opravdový, dospělý život právě začínal.
Nastoupila jsem na vysokou školu a našla si přítele, o čtyři roky staršího jazykového překladatele, se kterým mě spojovaly stejné zájmy a životní styl. Náš vztah trval krásných šest let, během kterých se, zejména pro mě, změnilo mnohé.
Na stěně mi visel bakalářský diplom, pracovala jsem jako copywriter pro jednu IT společnost a ve volných chvílích psala články do různých médií. Náš rozchod připisuji nedostatku času a také stresu, který mě ovládal.
Oslavila jsem šestadvacáté narozeniny a jako člověku, který byl zvyklý na partnerský vztah, se mi najednou všechno zdálo jiné. Takové neúplné.
Toužila jsem po příteli. Je krásné mít někoho po boku, kdo vám rozumí a má vás rád, někoho, s kým si můžete povídat klidně celou noc, a nevadí vám, že musíte brzy ráno vstávat. Ale všichni muži, kteří mi zkřížili cestu, nestáli vesměs za nic.
Buď byli zadaní a hledali pouhé povyražení, nebo se mi nelíbilo něco na jejich povaze. Změna přišla minulý rok v předvánočním čase a obrátila můj život na ruby.
Byl pátek, když mi v podvečer zavolala kamarádka Edita, zda bych s ní a partou přátel nechtěla jít do klubu. Protože jsem váhala, vytáhla svůj tajný trumf. Oliver přijel do města a chystal se oslavit své třicáté narozeniny. Pořád se mi nechce?
Ze sluchátka byl slyšet zadržovaný smích a já ucítila, jak mi poskočilo srdce. Oliver! Od doby, kdy jsem ho naposledy viděla, uběhlo už tolik let.
Touha na vlastní oči se přesvědčit, zda je pořád tak krásný, jako tehdy, byla silnější než jakékoliv předsevzetí či vědomí, že se stejně vrátí zpátky do Anglie a já tak na její nabídku kývla.
Byl ještě hezčí, než bych si kdy dokázala představit. Stál u baru a povídal si s kamarádem, když mě zahlédl. Usmál se, přestal věnovat pozornost známému a přitočil se ke mně, jako bychom se neviděli jen pár týdnů.
Když mě objímal, zahalila mě příjemně jemná vůně smíšená s parfémovanou vodou. Bylo to tak přirozené. Okamžitě se začal ptát, jak se mám, co se u mě změnilo a co zrovna dělám. Když slyšel, že pracuji jako copywriter, obdivně na mě pohlédl:
„To musí být těžká práce. A taky hodně zajímavá. Jak ses k tomu dostala?“ ptal se a já z jeho očí poznala, že ho odpověď upřímně zajímá. Povídali jsme si celou noc a nikoho jiného mezi sebe nepustili.
Se svítáním si na mě vzal telefonní číslo s tím, že bude v Praze ještě dva dny a určitě se mi ozve. Bylo to hezké gesto, ale já mu nevěřila.
Druhý den mi od něho opravdu přišla zpráva, ve které se ptal na mé plány na večer. Domluvili jsme akci v centru Prahy a já se nemohla dočkat. Přípravy nebraly konce! Osprchovat, vyfénovat vlasy, namalovat se.
Takový rituál zná každá dívka, já však každému kroku věnovala dvojnásobnou pozornost. Jakoby dokonalé řasy, vůně nebo precizně vybrané oblečení dokázaly zázraky a přiměly ho se do mě ve vteřině zamilovat.
Taxík mě vyzvedl v osm večer a já do něho nasedla celá vyčerpaná, natěšená, nervózní a plná očekávání. Stepoval před klubem a čekal, až dorazím. Jakmile mě zahlédl, na tváři se mu objevil nadšený úsměv. I přes sklo okénka jsem cítila to napětí.
Políbil mě na obě tváře, vzal kolem ramen a zavedl mě za společnými přáteli, kteří už byli v plném proudu večerní zábavy.
Druhý poločas společné konverzace právě začínal a konec byl v nedohlednu. Mluvili jsme převážně o jeho plánech. Miloval cestování a chystal se na tří měsíční cestu po Americe. Záviděla jsem mu.
Má práce byla stresová a zahrnovala celé dny, někdy i noci, strávené u počítače. Často mě přepadala nutkavá touha vypnout veškerou elektroniku a odstěhovat se někam na konec světa, kde bych si odpočinula.
Na rozdíl od něho já žila v Čechách, potřebovala peníze a nemohla si vzít čtvrt roční dovolenou, abych poznávala svět. Radovala jsem se za něho a přála mu, aby načerpal co nejvíce zajímavých zážitků. Kolem třetí hodiny ranní nastal čas vypravit se domů.
Zavolala jsem taxi s tím, že nás postupně rozveze. Když vůz zastavil před barem, automaticky jsem zamířila na zadní sedadlo, vedle mě se posadila Edita a na Olivera zbylo místo spolujezdce.
„Nechceš se se mnou prohodit?“ otočil se v půli cesty na Editu, která nejprve nechápavě zamrkala a o vteřinu později nadšeně souhlasila. Prohodili si místa a Oliver se najednou ocitl těsně vedle mě.
„Kdy odjíždíš?“ zašeptala jsem a v duchu děkovala kamarádce, že se snaží co nejvíc nahlas bavit s taxikářem, abychom my dva měli soukromí.
„Zítra ve dvě mi letí letadlo. Je to škoda, zůstal bych tu mnohem déle,“ usmál se.
„Netušil jsem, že jsi tak skvělá. Jak říkám, je to vážně škoda.“ Pro mě se v tu chvíli zastavil čas, rozostřily se mi smysly a já se nedokázala udržet. Beze slova jsem ho políbila. V první chvíli se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí.
Jeho nechápavý výraz trval snad celou věčnost a já se proklínala, proč jsem se proboha nezastavila v čas.
Jakmile mu došlo, co jsem právě udělala a co mu tím nabízím, chytil mě jednou rukou v zátylku, druhou mě objal a políbil tak, jako se mi o tom tolikrát zdálo.
„Nejdřív odvezeme Editu a já tě pak doprovodím domů,“ oznámil mi, když mě hladil po tváři. Nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo. Jak řekl, tak také udělal, a za pár minut už jsme stáli před mým domem.
Do Štědrého večera zbývalo pár dní a venku byla neuvěřitelná zima. To však nebyl důvod, proč jsem ho pozvala nahoru. Zdržel se až do pozdního rána a celou noc mě pevně objímal, hladil, líbal a šeptal krásná slova.
Když odcházel, třikrát se vrátil, aby mi dal pusu na čelo a slíbil, že si budeme psát. S každým takovým slibem jsem se na něho chlácholivě usmála, protože mi bylo naprosto jasné, že to tak nebude.
Proč by si měl psát s někým, koho vlastně ani nezná a se kterým ho spojuje jen jedna hezká noc.
Celý den jsem na něho myslela. Teď nastupuje do letadla, teď si vyzvedává kufry v Londýně, teď už nejspíš bude doma, co asi dělá večer. Před očima se mi zjevovaly scénáře zahrnující jen jeho, ale já necítila smutek. Byla jsem šťastná. Opravdu se to stalo!
To, po čem mé srdce toužilo tolik let. Fakt, že jsem najednou sama a že život je opravdu někdy nesmyslně nespravedlivý, jsem ale vymazat nedokázala.
Zůstat večer doma pro mě v tu chvíli nepřicházelo v úvahu a tak jsem vyrazila za přáteli do blízké vinárny, kteří mě přivítali s otevřenou náručí a hromadou dotazů, jak můj večer probíhal. Konverzace plynula a já zrovna vyprávěla něco nedůležitého, když mi přišla zpráva ze zahraničního čísla.
„Copak děláš? Já akorát dorazil do baru, pozdravit všechny, které tu mám a myslím na tebe. Doufám, že jsi měla krásný den. Oliver.“ Projela mnou vlna energie a čistého štěstí. Ozval se!
To, že je stovky kilometrů daleko a v blízké době se na tom nic nezmění, i kdybychom si psali každou minutu, jsem se snažila odsunout na tu nejzazší kolej.
Jak dny ubíhaly, psali jsme si čím dál častěji. Byl zrovna na svých cestách po Americe, přesto mi od něho několikrát týdně přišla zpráva, co zrovna dělá, co viděl zajímavého nebo s kým se seznámil.
Kvůli časovému posunu mě jeho smsky kolikrát vzbudily ve čtyři ráno, ale já z nich měla neskutečnou radost. Po nějaké době jsem však začala přemýšlet, jaký to má všechno smysl. Neznáme se. Žádné sliby mezi námi neproběhly.
Ve vzduchu zůstalo něco nedořešeného, co nešlo pojmenovat. Jenže jak takovou situaci řešit? Nechala jsem to osudu, aby si s tím poradil za mě.
Přišlo léto, téměř půl roku po naší nádherné noci, a s ním večerní grilovaní, venkovní akce a také narozeniny mé kamarádky Edity, která je každý rok trávila na Slapech u vody.
Od Olivera jsem věděla, že jezdí ve stejnou dobu na dovolenou na čtrnáct dní do Prahy a tak se i on ocitl mezi pozvanými hosty.
„Nevím, jestli stihnu dorazit. Mám naplánované nějaké věci s rodinou, ale pokusím se,“ napsal v jedné z mnoha zpráv. Nezbylo mi než doufat a nepřipouštět si narůstající nervozitu.
Oslava připadla na víkend a já už v pátek přešlapovala před barákem a čekala, až mě Edita vyzvedne, abychom se společně vypravily na místo určení. Byla natěšená a vyzvídala, co od toho očekávám.
„Myslíš, že přijede? To by bylo báječný! Tak moc bych ti to přála,“ objímala mě na benzinové pumpě, kde jsme zastavily na rychlou kávu.
„Já nevím, Edito. Celý je to trošku zvláštní. Nic jsme si neřekli a já tady půl roku čekám, až přijede, jestli se náhodou něco nestane. Připadám si jako blázen.“
„Nešil a mysli racionálně. Líbí se ti? Líbí. A ty jemu očividně taky, tak si to užívej!“ dodávala mi naději. Přestože měla pravdu, nemohla jsem se zbavit pocitu, že tak jednoduché to nebude.
První den na Slapech utekl jako voda, ale po Oliverovi jakoby se slehla zem.
„Věděla jsem, že se to stane. Že nepřijede a ani mi nedá vědět, proč. Jsem hloupá,“ skoro jsem brečela Editě na rameni. Ta jen tiše poslouchala a občas mě pohladila po zádech. Ráno mě probudilo řinčení budíku a mně bylo jasné, že na snídani je už dost pozdě.
Vyhrabala jsem se ze spacáku, udělala si čaj a přisedla ke svým přátelům na verandě.
„Psali mi kluci, že by tu každou chvíli měli být. To je super, myslela jsem, že už nedorazí,“ naservírovala mi Edita čerstvou ranní zprávu. V žaludku se mi na malou chvilku rozbouřilo hejno motýlků, které jsem však rychle zaplašila.
Hlavně si v hlavě nevytvářet žádné scénáře, pak je člověk jen zklamaný. Místo toho jsem se soustředila na tlachání kamarádek, věnovala se namazanému chlebu a rozhlížela se po okolí, když ve mně najednou trhlo. Stál tam, na konci cesty.
Musela jsem několikrát zamrkat, abych se přesvědčila, že se mi to nezdá. Čekala jsem na to celých šest měsíců a najednou tu byl. Zhmotněný, v celé své kráse a s jeho tak typickým úsměvem na rtech. Zamával.
Nebyla jsem schopná mu to opětovat, dokud mě Edita neprobrala drknutím do žeber.
„Tak běž,“ usmála se na mě a já se váhavě postavila na nohy. Cesta k němu byla nekonečná a popravdě, vůbec mi to neusnadňoval. Stál na místě a sledoval každý můj krok, dokud jsem nestála přímo u něj.
„Ahoj. Tak jsi dorazil,“ pousmála jsem se a nevěděla, co mám dělat. Obejmout ho? Políbit? Nebo mu snad potřást rukou, jako by byl obchodní partner? Ať jsem to v mysli hodnotila jakkoliv, všechny varianty byly hloupé. Naštěstí to vyřešil za mě.
„Dorazil. Nemohl jsem si tě nechat ujít,“ objal mě a letmo se dotkl svými rty těch mých. Dívala jsem se na něho a snažila si uvědomit, že je opravdu tady.
„Půl roku uteklo viď?“ nadhodila jsem a snažila se zatlačit slzy, které se mi draly do očí. Jeho odpověď mě překvapila.
„Myslel jsem na tebe skoro pořád. Jsi hodně zvláštní holka, víš? Líbíš se mi, a jak jsem tak přemýšlel, přijde mi jako nesmysl to nezkusit. Co myslíš?“ Co bych tak mohla odpovědět. Chtělo se mi křičet do světa, že s ním po boku zvládnu jakoukoliv překážku.
Zbytek víkendu jsme strávili víceméně spolu. Veškerý čas nám zaplňovaly debaty, ve kterých jsme přemýšleli, co bude dál. Dohodli jsme se, že ještě chvíli budeme pokračovat ve vztahu na dálku a pak uvidíme, jak se situace vyvrbí. Věřte nebo ne, fungovalo to.
Dalších pět měsíců jsme si pravidelně psali a navzájem se navštěvovali a já si právě teď balím kufry, protože příští týden odlítám za ním. V práci mou výpověď nepřijali nadšeně, ale nelituji. Myslím, že by měl člověk jít za svým srdcem.
Až budu na kolenou, bude mi zle a nebudu ničeho schopná, zaměstnavatel se o mě těžko postará. Pevně věřím, že Oliver ano.
Klára, 28 let, Praha