Znáte ten okamžik, kdy vám celým tělem proběhne mravenčení, protože si uvědomíte, že jste konečně na dokonalém rande? Já jsem se na takové schůzce ocitla. Partner byl chytrý, pozorný, sexy, měl skvělý smysl pro humor a dokonce i stejný názor na politiku.

Škoda jen, že seděl vedle u stolečku a jeho budoucí přítelkyně měla nohy, které sahaly až do Kyrgystánu.

Rozchod s Markem byl hrozný. Byla jsem do něj naprosto zblázněná od prvního do posledního okamžiku, a když mi oznámil, že on už nic necítí, sesypal se celý můj život jako domeček z karet. Samozřejmě jsem si prošla všemi fázemi rozchodu.

Nejdříve jsem hystericky vzlykala, týden jsem neviděla hřeben a tepláky se staly mým nejlepším kámošem. Hříšňák mi běžel v televizi tak často, že už jsem si raději nesedala do koutů, protože jsem nechtěla, aby mi říkali baby.

Proběhlo i pár opileckých telefonátů v slzách, že byla hrozná chyba se se mnou rozejít a dokonce jsem i v baru sbalila chlápka na jednu noc. Když jsem ovšem ráno zjistila, že je to údržbář od nás z práce, rozhodla jsem se raději držet celibát.

Byl to nejdelší vztah, co jsem kdy měla a zjišťovala jsem, že na těch hezkých sedm let se opravdu velmi špatně zapomíná. Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem udělala tu největší chybu, o které jsem přísahala, že ji nikdy v životě neudělám.

Dokonale jsem za dobu mého zamilovaného poblouznění odřízla svoje kamarády. Marek je neměl moc rád a mně docela stačili ti jeho, vždyť jsme přeci spolu měli zůstat navždy, koho zajímalo, s kým se stýkáme. Najednou jsem byla sama, probuzená ze svého romantického snu.

Po půl roce, kdy jsem se musela nutit i do těch sebe banálnějších každodenních úkonů, jsem si uvědomila, že je můj život dokonalá rutina. Zvykla jsem si na svůj stereotyp a spíše jsem přežívala. Jenže jak znovu začít žít, když nikoho nemáte?

Rozhodla jsem se navštívit webovou seznamku, která garantovala jen samé gentlemany, jenže pokaždé, když jsem si některého vybrala, byla to naprostá katastrofa.

Jeden byl stále zamilovaný do své exmanželky a stále mi o ní vyprávěl, druhý nesnášel svoje děti a na třetí schůzce jsem se přistihla, že jsem se začala modlit, aby v restauraci aspoň spadl lustr. Všechno mi přišlo lepší, než nuda, kterou jsem musela protrpět.

Rozhodla jsem se však, že to nevzdám. Potřebovala jsem někoho, s kým bych mohla sdílet své nepodstatně podstatné příběhy každodenního života.

Jednoho večera jsem se vypravovala na rande dvakrát tak dlouho, než obvykle. Můj partner působil podle svého profilu na seznamce jako sympaťák a byl to i můj typ. Chtěla jsem udělat opravdu dobrý dojem.

Vyfoukala jsem si vlasy, vybrala značně sofistikovaný outfit a vydala se do města.

Na schůzku jsem přišla o deset minut později (je to takový můj test, jestli mužům stojí za to, na mě počkat), a když jsem se blížila ke stolu, dokonce jsem si dovolila svůdně kroutit boky. Ano, až tolik se mi líbil.

Začátek schůzky byl skvělý, jenže jak večer ubíhal, pomalu začala váznout konverzace a trapné chvilky ticha přicházeli stále častěji. Aby řeč nestála, začal mi vyprávět o svém domě, na který byl očividně velmi hrdý.

Nejdříve mě jeho povídání docela bavilo, ale když už jsem dokázala zpaměti vyjmenovat kolik má parket na podlaze v obýváku, začala jsem nenápadně šilhat k vedlejšímu stolu. Seděl tam pár, který mě zaujal. Abych tedy byla upřímná, muž z toho páru mě zaujal.

Byla to dvojice očividně také na prvním rande. Ona byla krásná a on z ní byl viditelně velice nervózní. Snažil se ji něčím zaujmout, ale marně. Nechápala jsem, proč se jí nelíbí.

Vypadal dokonale, modré tričko mu skvěle ladilo k očím a ze zachycených útržků rozhovoru jsem usoudila, že je naprosto ideální. Kéž bych jen seděla vedle mě! Z mého zasnění mě probralo hlasité odkašlání.

Můj partner pravděpodobně domluvil a dožadoval se mé pozornosti. Stejně jsem ho však dokázala vnímat jen napůl. Připadalo mi, jako bych se duchem ocitla na rande vedle u stolu, což moc neprospívalo vývoji mojí vlastní schůzky.

Po dvaceti minutách můj partner vzdal marné pokusy zapojit mě do konverzace a chystal se zaplatit. Ne! Přece teď neodejdu, aniž bych něco podnikla.

Jenže nemůžu přijít na cizí rande a požádat toho muže o číslo, urazit tak svého partnera i jeho netečnou partnerku. Urputně jsem přemýšlela, jak to udělat, aby si mě aspoň nějakým nenápadným způsobem všimnul. Bohužel mě nic nenapadlo.

Když jsem vycházela ven z restaurace, alespoň jsem se ještě naposledy ohlédla. Poprvé za celý večer se můj pohled střetl s tím cizincovým. Projel mnou záchvěv přímo hmatatelné emoce, ale zároveň jsem věděla, že už ho nikdy nepotkám.

Uplynul týden a o chlápkovi, se kterým jsem měla schůzku, už jsem neslyšela. Nezavolal, ale vůbec jsem se mu nedivila. Také bych se neozvala muži, který mě v podstatě celý večer ignoroval a jen zasněně zíral k vedlejšímu stolu. Vůbec mě to nemrzelo.

Jediné na co jsem dokázala myslet, bylo, že jsem možná promrhala svou šanci zamilovat se a muže v modrém tričku už nikdy neuvidím. Ale co jsem měla dělat, hodit mu lísteček s číslem do kapsy jako nějaká trapná školačka nebo ještě hůř, narušit jejich rande?

Vzdala jsem i pokusy o další schůzky. Nemělo to cenu, stejně bych se nedokázala soustředit. Opět jsem se začala cítit osaměle.

Jednoho večera jsem si prohlížela staré fotky a vzpomínala, jaké to bylo mít přátele. Zvláště jsem myslela na svou kamarádku Kristýnu, se kterou jsem vyrůstala a měla jsem jí moc ráda.

Bohužel i na ni jsem tenkrát ve své zamilovanosti zanevřela a neukončily jsme naše vztahy zrovna v dobrém. V náhlém návalu emocí jsem ale našla její číslo v diáři a vytočila ho. Telefon zvedla v podstatě okamžitě:

„Křížová prosím,“ ozvalo se ze sluchátka.

„Kristýno? To jsem já Magda…“ Chvíle tíživého ticha mně svírala žaludek. Teď určitě zavěsí.

„To je jako dost, že se taky ozveš! Po pěti letech už bylo docela na čase!“ řekla a mně se ulevilo. V jejím hlase totiž bylo slyšet, že i přes to všechno, co se mezi námi stalo, mě ráda slyší. Okamžitě jsem se s ní dohodla, že se musíme sejít.

To, že mě stará kamarádka takhle vlídně přijala, mi dodalo odvahu se ozvat i jiným známým.

Postupně jsem začala získávat zpět kontrolu nad svým životem, urovnala jsem vztahy a zjistila, že prázdno co jsem cítila, lehce vyplní přátelé a příjemně strávené večery s nimi. I mé trochu zběsilé pokusy najít lásku přes seznamku ustaly.

Uvědomila jsem si, že když mám v životě i jiné lidi, najednou nepotřebuji muže.

Tedy samozřejmě, že jsem si říkala, že by nebylo špatné někoho potkat a toužila jsem po troše romantiky, ale teď už jsem věděla, že nic nemůžu uspěchat a ten pravý se ukáže, až přijde čas.

Jenže moje znovu nalezené kamarádky měly jiný názor a stále mi dohazovaly nějaké žádoucí mládence.

„Už si sama dlouhou dobu! Je na čase si někoho najít! Biologické hodiny tikají a tenhle kluk je tak fajn, proč se s ním nechceš sejít? Vy byste si tak rozuměli!“ poslouchala jsem stále dokola.

Jenže já měla schůzek dost na celý život, všechny jsem jen odmítala. Kristýna však byla velmi neodbytná a nějakému Davidovi u mě dělala takovou reklamní kampaň, za kterou by se nemusel stydět ani kandidát na prezidenta. Já však byla neoblomná.

Už se nepamatuji, co to bylo za den, ale měla jsem zajít s Kristýnou na večeři. Chtěli jsme probrat náš plán na prodloužený víkend do Paříže. Ani jedna z nás tam ještě nebyla a já jsem se hrozně těšila. Dokonce jsme měli už i objednané letenky.

Vypravila jsem se tedy na místo určení a už z dálky jsem viděla, že na mě kamarádka čeká před restaurací. Viděla jsem, že se ale trochu nervózně ošívá. Bála jsem se, že výlet zruší, ale to jsem ještě nevěděla, že kvůli tomu si hlavu rozhodně nedělá.

„Víš Magdi, nezlob se na mě, ale já musím hned odejít, protože ty jdeš dnes na večeři s někým jiným.“ Byla jsem zmatená. Vždyť já žádné další plány domluvené nemám, tak co to plácá?

„No, pamatuješ si, jak jsem ti stále dohazovala Davida? Já jsem opravdu přesvědčená, že se k sobě moc hodíte a ty s ním máš dnes večer rande. Čeká na tebe uvnitř.“

Takovou podlost jsem nečekala, ale co mi zbývalo, přece ho tam chudáka teď nenechám sedět samotného. Poté, co jsem své kamarádce vyčinila, jsem tedy vešla dovnitř.

Když jsem si odkládala u dveří kabát, uviděla jsem ho a málem jsem dostala infarkt. Byl to muž v modrém tričku, kterého jsem kdysi viděla na jedné ze svých nepovedených schůzek! Nebudu to prodlužovat. Moje lovestory dopadla happyendem.

S Davidem jsme si povídali celou noc a hádejte, kdo se mnou nakonec odjel do Paříže?

Magda, 33 let