Tůň pod skalou ve vesnici, kde jsem vyrůstala, je opředená děsivými legendami a neštěstím. Manžel se těm povídačkám smál. A to se nevyplácí.
Jednou si na něho duchové počíhali. Ta tůň není velká, vypadá neškodně, jako špinavá studánka. Přímo vybízela k tomu, přejít ji bosou nohou. Kdo se ale nechal zlákat, a takový neuvážený krok udělal, propadl se do hlubin.
Nikdy nikdo nezjistil, jak hluboká tůň byla, a kam až vedla. Od nepaměti se o ní tradovalo, že v ní čas od času zmizel nějaký člověk – většinou se tak stávalo v nočních hodinách, když si cestu lesem zkracovali ti, kdo neblahou pověst neznali.
Marně se snažili hasiči a dobrovolníci takového člověka z tůně vytáhnout. Tělo už se nikdy nenašlo.
Poletující světélka
Za temných nocí se v těchto místech zjevují světélka, která poletují nad vodou. Nikdy se nevzdalují do lesa, kmitají v kruzích kolem tůně, a tak ukazují na dálku, kde se nachází.
Já osobně mám před tímto místem respekt, nerada tudy chodím i za světla, natož v noci. A nedovolila jsem svým dětem, aby si cestu lesem do naší vesnice zkracovaly. I v naší rodině si totiž vybrala tůň svoji oběť.
Byla jako omámená
Sestřenka Iva si tímto místem zkrátila se spolužačkami cestu ze školy, když jim ujel autobus. Co se přesně dělo během jejich chůze, jsme se nikdy nedozvěděli. Moje malá sestřenka zmizela a obě její kamarádky byly v šoku.
Tvrdily, že ve chvíli, kdy procházely místem, na ně kdosi zavolal jménem. Hlas byl ženský a zněl velmi úpěnlivě. Dívky nikoho neviděly, Iva však pomalu vykročila k tůni, a i přes varování kamarádek, aby se k vodě nepřibližovala, se nedala zastavit.
Jako by byla omámená. Mířila přímo do tůně, to obě kamarádky vyděsilo.
Vtáhla ji do vody
Ivu doběhly a chytily ji v poslední chvíli, než stačila do vody vkročit. Ale pak se to najednou stalo! Obě tvrdily, že se na ně z tůně podívala neznámá tvář ženy. Její oči byly žabí. Obě dívky od vody odskočily hrůzou, zatímco Iva udělala svůj osudový krok.
Dívky i po letech tvrdily, že se z temné vody vynořila ruka, která Ivu chytila za nohu a stáhla. Nikdo jim ale nevěřil, a tak se zmizení sestřenky nikdy nevysvětlilo.
Propadl panické hrůze
Uběhlo mnoho let, s manželem jsme založili rodinu a jemu tehdy táhlo na padesátku. Duchů a strašidelných míst se nebál, a tak si cestu z vedlejší vesnice, kam chodíval na pivo, zkracoval běžně. Tehdy několik dní pršelo a cesta kolem skály byla zalitá vodou.
Všude kolem poletovala světélka a bylo jich mnoho. Manžel vykročil. Nebyl ještě ani v polovině louže, když ho zaujal pohyb ve vodě. Byl to snad stín? Naklonil se, aby lépe viděl. Z louže se na něj zadívala žena. Měla bledý obličej.
Manžel vystřelil z louže a běžel zpátky do vesnice. Tam bušil na kamaráda, aby ho u sebe nechal přespat. Druhý den přijel autobusem domů a k tůni pod skalou ho od té doby už nikdo nedostal.
Olina S. (70), Jizerské hory